Petr Beneš: Na zahrádce
Sedím na zchátralé lavičce za kostelem. Kolem je staveniště. Nejprve se nekonečně dlouho opravovala stanice metra, teď se sice pilně, ale zjevně také na dlouho předělává náměstí. Zatím se na něm hromadí víc a víc kamení. A zmizí výdech z metra. Stane se jednou z dalších vyhlazených památek brutalistické architektury v Praze.
Ten název je zavádějící; vím, odkud pochází, ale nějak sugeruje agresivitu. Brutální je přitom podle mě až genocida těchto staveb, která se souhlasem zastupitelů města a jeho částí čistí Prahu od pozoruhodných objektů, aby je nahradila skleněným kýčem. Ten jako plíživá choroba ucpává město.
Čtěte také
Nejbrutálněji poslední dobou třeba na Masaryčce. Pozlacená prázdnota, vybydlený prostor, uměle držený při životě skleněnými skříněmi kaváren a obchodů s divným zbožím. Lidé tam jsou trochu jako pstruzi v akváriích, testující kvalitu vody v čistírnách. Otvírají pusy, hýbají rukama, v elegantní křeči se drží při životě. V případě katastrofy by měli jako pokusní tvorové začít hynout. Možná už katastrofa začala, možná už uhynuli.
Větrák na náměstí neodpovídal moderním nárokům. Byl komínem, který vydechoval jinou dobu, a navíc nepatřičně. Chápu. Nechápu ale, proč při vší technologické a technické zdatnosti, jakou se dnes chlubíme, nebylo možné nějak jej zachovat či použít k jinému účelu. S kostelem na pozadí tvořil zvláštní pár. Kostel taky kdysi vyčníval, nehodil se, vlastně se sem nehodí ani dnes. Zachovává si odstup. Jako by čekal, až sem dopluje kus krajiny, kterou jeho architekt, Plečnik, znal ze Středomoří.
Čtěte také
Tím čekáním ale kostel pozitivně rozvibroval celé okolí, takže ty směšné věžičky, arkýře, balkóny, vlastenecké malby a plastiky na sousedních domech v konfrontaci s ním ztrácejí nabubřelost a měšťáckou strojenost a spíše si spolu odlehčeně hrají. A hravost nějak přešla i na lidi. Nepřestali se ve zdejších kavárnách a pekárnách bavit a setkávat, i když mají výhled na bagry a buldozery a jejich rozhovory podkreslují sbíječky. Žije se dál. Reálněji než v pokusných akváriích čtvrtí bez duše a humoru.
Neumím si ještě úplně představit, co tu má vzniknout. Nepláču za zmizelými trávníky; byly nekvalitní, ušmudlané, ale fotky a vizualizace nového vzhledu plochy na mě působí až příliš vážně, seriózně. To by ale bylo to poslední, co by nemorálně zbohatlická výstavba z přelomu 19. a 20. století potřebovala. Přál bych si sem něco podobného krásným plzeňským kašnám! Třeba velblouda! Nebo aspoň to roztřepené křídlo větrací šachty!
Čtěte také
Nedávno na lavičce, kde sedávám, zůstalo po nočním boji ve vzduchu zkrvavené křídlo holubí. Rekviem za větrací šachtu! Mohu být ale asi rád, že někoho nenapadlo zavěsit na stěny kostela obrovské pytle kukel, z nichž by se vylíhli obludní májoví motýli. Brutální! Koneckonců donedávna bylo na tomto náměstí i kasino, takže Las Vegas z centra Prahy mohlo klidně expandovat.
Zatím tu létají motýli živí. Ten kus zahrady za kostelem je totiž nedotčen a neudržován. Kromě krásných trsů pevných kopřiv skvěle naaranžovaných do latnatých hortensií tu samy od sebe vyrostly zvonky, jetel, svízel, kopinatý jitrocel, čičorka a ostrovy třezalek. V bobkovišních (vavřínovec zní vzhledem k nafoukaným měšťanským domům příliš servilně!) jsem ještě před rokem vzácně zahlédl střízlíka, jak se mihá těsně nad zemí. Kavky se mnou často sdílejí protější lavičku. Holubi tu neotravují jako u stolečků blízké pekárny, ale pokorně se pasou na zelené trávě.
Čtěte také
Vím, bude se to muset změnit. Neodpovídá to zamýšlené podobě náměstí. Nikdy jsem nebyl disident, nechci tedy ani disentní zahrádku. Jen doufám, že ta divočina nezmizí úplně. Můj známý entomolog optimisticky tvrdí, že ke zlepšení situace hmyzu stačí často jen málo: ponechat kus země, kus města bez zásahu. Snad tady tedy nevznikne nějaký monotematický prostor bez přesahů.
Kostel si tu přece na dálku povídá se Středomořím, zahrádka s loukami a poli třeba v Podkrkonoší. Sedět za pecí tu tak znamená být v kraji, ve světě. Zatímco sezení v pozlacených skleněných klecích či v jeskyni s herními automaty je nějak těsné, bez nápadu. Ani trochu světové.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
