Petr Beneš: Májová úvaha o lásce

Naopak láska nás tvrdě vyvede ze soběstačnosti, ale i ze snů a pohodlí, pohodlného managementu citů na dálkové ovládání. Láska není věcí virtuálního prostoru.

Čtěte také

Petr Beneš: Čejky v mrazu

A je jedno, jsou-li tím virtuálním prostorem nástěnné malby, stránky knihy nebo sociální sítě. I když ty posledně jmenované jsou lásce možná příznivější než papír knih. (Myslím totiž, že zpětná vazba, bezprostřední rozhovory, sdílení prožívaného, navíc obohacené i o bezprostřední reflexi nejsou v prostoru médií až tak umělé, jak tvrdíme.)

Láska vstoupí do našeho života v každé situaci a v každém médiu vždy zvnějšku. Osloví nás, vytáhne nás z ulity, doslova nás vyvolá. Pozve nás na cestu. Neusadí se v nás. Nepotvrdí nás. Je nepříjemná v tom, že není moc kompromisní. Není možné sdílet ji jen trochu a dále si žít spořádaně. Rozumná láska vlastně není možná. Možné je rozumné, požehnané, pokojné, dělné soužití.

Čtěte také

Petr Beneš: Se zavřenýma očima

Tím to ale nezačíná. Láska znehodnotí minulost. I tu dobrou. Najednou je to vše k ničemu. Lapajíce po dechu snažíme se ubránit smysl toho, co bylo před láskou. Teď nám to ale moc nejde. Nic nemá smysl. „Když ji, jej nedostanu, nechci žít!“ tenhle pohádkový výkřik je hluboce pravdivý. Jistě, my z odstupu věku víme, že budou jiní, jiné. Ale běda, kdo to ví v okamžiku, kdy ho volá láska. Není jí hoden.

Odůvodněně rodiče žárlí na ty, kdo milují jejich děti. Ne proto, že děti milují ty vetřelce, ale proto, že ti vetřelci milují jejich děti. A protože láska je vždy celá, milují je tak, že jim to stačí, dokonce s nadbytkem. Kde je vděčnost za výchovu, za oběti? Není. Ale ne z nějakého zlého srdce, neúcty, ale proto, že jsou teď milováni, milovány. Láska působí rozvrat, nedá spát, nedá dostudovat, nedá sportovat, nedá v klidu spočinout v sobě.

Čtěte také

Petr Beneš: Na Svatý Kopeček

Nejhorší je v ní být sám. Pokud vášeň naplní naši samotu romantickým steskem a schouleným libováním si ve smutku, je to kus literatury, a ne láska. Nemohu být sám, sama, nevím, co dělat, nic z toho, co mě bavilo, mě nebaví. Dokonce se zanedbávám. Stav, kdy chodím jako ze škatulky, dbám na vzhled, je možný před nebo po. Nikdy v lásce. Láska nedodá důvěru jako terapeutické cvičení. Vůbec si nevěřím. Visím na druhém. Ani slova o zásluhách, o tom, že jsem přece jen dobrá partie, že mám co nabídnout.

Láska je sobecká, chápeme-li nesobectví, altruismus jako uměřenou, poctivou měšťáckou ctnost. Láska neví o jiném, láska nemá trochu, ale vše – a proto dává z netušeného přebytku. Ne skoupě, ne odměřeně, ani o tom neví. Láska je zapomnění. Nic z toho, co bylo, už není. Uzdraví zraněním. Je nevděčná, protože nevzpomíná, nechodí na hroby, neslaví památky. Je. A to vše žije v ní jako ustavičná přítomnost.

Čtěte také

Petr Beneš: Rozhovor s umělou inteligencí

Jste dost silní, abyste pochopili, že vaše děti teď všechnu vděčnost, dobré vychování, společný čas, noční bdění, starost, práci prohýří milováni? Že tomu všemu, co jste jim dali, dají teď smysl tím, že jsou tu cele pro jednoho člověka? Láska je karambol. Zpřetrhání pracně vyšívaných deček dobrého chování, tradice, ohledů. A navíc nic za to nenabízí. Stojíte v ní zmoklí, zkřehlí, nazí, vydaní. A neslibuje, že to dobře dopadne. Neví totiž nic o tom, že to dopadne.

Láska nás vrhne do světa, zbaví ochrany, odkouzlí vše, co dříve bylo svůdné. Už to nemá moc. Láska je exorcismem, závislost na ní léčí ze závislostí na čemkoli jiném, protože to víc nedává smysl, nemáme na to kapacitu. Láska nás vrhne mezi jiné lidi. Nemůžeme jimi pohrdat. Co když jsou také milováni?