Petr Beneš: Na Svatý Kopeček

18. březen 2024

Chystali jsme se s kamarádem do Benátek.  Nakonec z toho z různých důvodů sešlo. Chtěl jsem zůstat stylový a z bujné radosti, že si nezablokuji záda v autě prodírajícím se Rakouskem nebo se mi nespustí alergická rýma, sotva nastoupím do letadla, vymyslel jsem místo toho výlet na Hanou se zastavením v Benátkách moravských, Litovli.

Na vlhký, identitou si nejistý únor, který se právě v těch pár dnech rozhodl propršet všemi možnými formami deště, od slizkého mrholení po spektakulární bouřkový liják, to byl plán dost troufalý.

Čtěte také

Litovel se ale skutečně konala. Kanál Nečíz opravdu zmizel pod radnicí, aby se vynořil na náměstí, přístupný skrze schodiště vybízející k rituálnímu sestupu po vzoru jeruzalémské nádrže Bethesdy. Ono až liturgické vyvolávání podobnosti moravské Litovle s vodním městem v Itálii trvalo jen chvilku. Ta byla jako úlomek relikvie schovaný ve vyšperkovaném pouzdře zarámována několika dny v Olomouci.

Protože v pondělí bylo ve městě zavřeno vše, co zavřeno být může (Nesměle navrhuji, zda by kvůli nebohým turistům nemohlo být pondělí z kalendáře prostě vypuštěno!), rozhodli jsme se pro pouť na Svatý Kopeček. A aby nic nebylo ponecháno náhodě, jako duchovní doprovod jsem zvolil slavnou Wolkerovu báseň.

Čtěte také

Putovali jsme tedy do mariánské svatyně doprovázeni levicovým textem. Nebesům se to zjevně nelíbilo. Zatímco jsem hlasitě deklamoval verše o kostele vlajícím na hoře zelené, přihnal se odněkud studený vichr. Já jsem byl zcela ponořen v textu, ale můj kamarád mohl sledovat okolí. Postupně tichl, pokašlával, jako by mi chtěl něco říct. Můj vzrušený přednes, rozechvělý soucitem s dětstvím, které u Wolkera musí ustoupit revoluci, byť mu zjevně nic špatného neudělalo, nepustil ale mého přítele ke slovu.

Až když jsem dorecitoval, na samém počátku podkopecké obce Samotišky, ukázal odevzdaně na západ. Ačkoli bylo poledne, den tam definitivně přestal. Přímo nad naší hlavou byla hranice mezi předjarní, zimomřivou modří a temně černým rubášem. První milostí panny Marie svatokopecké zjevně bylo, že jsme se nacházeli dva metry od kryté autobusové zastávky. Jinak by nemohlo následovat nic jiného než smrt utonutím. Lilo tak, že nebylo vidět na krok, po silnici se valila voda. Žlutý kostel nevlál na hoře zelené, protože nebylo hory, nebylo města, nebylo obzoru. Neviděli jsme nic, a přesto nakonec víc, než kdybychom bez zastavení šli dál.

Čtěte také

Stěny zastávky MHD jsou totiž vyzdobeny reprodukcemi kreseb Samotišek od místního rodáka ing. Otto Bablera. Sceluje-li Boží pohled naše fragmentární životy a přijímá-li i naše okázalé a křečovité představy a touhy, aby je nějak zpevnil a dal jim tvar, stalo se to tady. Bůh přijal můj manýristický způsob putování, nezalekl se Lenina v básni, spíše si porozuměl s Wolkerem, chlapcem čistého srdce a slova.

Ing. Babler byl totiž synem svého otce, dr. Otto Františka Bablera, samotišského patriota, překladatele (třeba Božské komedie), knihovníka, renesančního člověka. U něj přesně před šedesáti lety se svou tehdy čtyřletou dcerou Kateřinou pobývali malíři Věra Nováková a Pavel Brázda. Věra otevřená čerstvým křesťanstvím, Pavel konsekventně a poctivě levicový z odporu k svému měšťáckému dětství. Oba z různé strany Wolkerovi blízcí.

Čtěte také

Na přání Josefa Palivce, manžela Pavlovy babičky Heleny Čapkové, měli zde u Bablerů vytvářet skici k bibliofilskému zpracování Wolkerova vlastního opisu básně Svatý Kopeček. Toto dílo bylo teď, v roce 2023, vydáno v krásné, počtem omezené edici nakladatelstvím Kalich.

Promočený myslím na Věru ve studené bazilice a volám jí. Děkuji jí, že jsme sem doputovali za doprovodu její knihy. Není si jistá, zda zrovna promoknutí a nastydnutí jsou tím pravým ovocem literární pouti.

„Jsou, Věro,“ sípám za pár dní už z Prahy. Ležím v posteli, sotva mluvím. Na zdi přede mnou už roky visí jiný Věřin obraz. Připomíná mi naléhavě, že jsem ze země. To kdybych se chtěl moc vznášet a cestovat životem tak, aby potvrzoval mé teorie.

autor: Petr Beneš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.