Petr Beneš: O vrápencích a vodních slavnostech

Ticho tady není sdílené. Neobrací se k nám. Nepočítá s námi. Vůbec nás nepotřebuje. Snažíme se alespoň vzbudit dojem, že se tu orientujeme, trapně dáváme skalní útvarům jména odvozená od chabé podobnosti s naším světem.

Čtěte také

Petr Beneš: Plíce ročník 65

Trpaslík, líbající se dvojice, beránek obrácený zády. Ani kdybychom použili mnohem vznešenější pojmenování, třeba Přátelství, Setkání, Osvícení, nepomůžeme si. Sklouznou po lesklém povrchu jeskyně zcela stejně a neplodně jako ta přízemní. Společný čas tu také nefunguje. Doba růstu krápníku je ve srovnání s naším úprkem ke smrti bezčasím. Nerostou s námi a pro nás. Nejsou pro nikoho. Jeskyně mlčí. Dokonce i kapání vody je zvuk zjevující ticho, nikoli vydávající smysl.

Ze stropu jeskynního dómu, v úrovni mých očí, visí několik sametově lesklých, černých poupat. Jsou složena z do sebe zavinutých blanitých listů, prokmitaných žilkami. Chvěje se v nich život. Jsou tišší než voda, skoro stejně nehybná jako korálová očka krápníků.

Čtěte také

Petr Beneš: Rorýsi

Stropu jeskyně se přidržují směšně malými drápky a přísavkami fungujícími jako suché zipy. Náhle se jedno z poupat začne otevírat, jako když se rozepíná spací pytel, a z něj do světa vykoukne vyjevená tvářička s drobnýma ušima, vykulenýma očima a nápadným rypáčkem. Vrápenec malý, jeden z našich nejmenších netopýrů. Nehibernuje ještě, chybí mu pár dní, aby nabral váhu na zimu.

Zjihnu, zdá se mi, že na pozadí těch skal, hornin, kamenů jsme si nesmírně blízcí. V porovnání se světem jeskyně takřka totožní, včetně toho zahalování se do křídel a peřin a dek a spacích pytlů před zimou a dotěrným světem. Jenže ta mnou vnímaná podobnost má něco z marnosti onoho dávání lidských jmen výstupkům skal. Informací máme sice jeden o druhém spoustu, vůbec však nevíme, co ví ten druhý. Jsme až v maximální míře přiblížení a současně nepřekonatelně vzdálení. Na rozdíl od skal mají vrápenci srdce, ve shodě se skalami ale nepotřebují příběhy. 

Čtěte také

Petr Beneš: Po schodech

Z druhé strany jeskyně z boku kopců krajkovaných vinohrady na povrch země vytrysklo jako umně vytočený zmrzlinový kornout město. Spirála ulic se stáčí do náměstí a vrcholí věží zámku. S přírodou je kraj s městem uprostřed spojen žílami vinné révy. Ta tu určuje všechno, podobu krajiny, architektury, člověka.

Z krve země se stává tvrdou prací lidí víno. A na dně lidské bolesti mění se znovu v krev v příběhu, který se rozběhl po svahu kalvárského kopce nad městem ve spoustě kapliček se sochami a freskami. Ten příběh nesplývá s krajinou, je přiznaně jiný. Člověk tu nevznikl plynule vývojem od skal a vrápenců. Někde se cestou zauzloval, zajíkl, zamiloval a zavázal. Ví o sobě. Ví o své samotě mezi kamením a blanitými křídly.

Čtěte také

Petr Beneš: V kostele

Pod kopcem s příběhem o vínu a krvi projížděli se kdysi na roztomilých gondolách rokokově vyšňoření muži a ženy po kanálech, průplavech a jezírkách, ve které lidé změnili tiché vodní plochy a staleté bažiny. Na březích kanálů stály iluzívní stavby, v letohrádcích byla připravena svačina. Lehoučce a s radostí tančili pak ve světle svíček při zahradní slavnosti s tlumenou hudbou. Nad hlavou nebe, pod sebou jeskyně, v žilách radost z vína. Vlahým vzduchem kmitali vrápenci za obrysy nočních můr.

A i ti nejveselejší z účastníků slavnosti věděli, že každá z těch titěrných loděk je vlastně přívozem mezi životem a smrtí.