Petr Beneš: Rorýsi

Orientujeme se ve svém prostředí, děláme vše tak jako vždy. A stejně je to jiné. Zkoušíme ověřit, zda funguje to podstatné. Nejsme nemocní? Zjišťujeme, zda jsou na místě orientační body našeho každodenního života. Ano. Kostel kotví na náměstí jako zapomenutá byzantská loď, televizní věž jako pestík ční z okvětních lístků měšťanských domů, bohužel stále obtěžovaná nestvůrnými miminy. (Před pár lety byly někde na opravě a věž se na chvíli protáhla a vydechla!)

Čtěte také

Petr Beneš: Plíce ročník 65

A tu když se pohled tažený k nebi konstrukcí věže dostane nad střechy, komíny a antény, spojí se vjem prázdného prostoru s nápadným tichem, které jasně vystoupí i na pozadí ustavičného šumu města. Není to ticho ztlumených zvuků, je to ticho absence, absolutního nedostatku zvuku, který tu předchozí roky vždy na tři měsíce protínal líně se vlekoucí čas velkoměstského léta.

Letos tu chybí rorýsi. Vybavujeme, že už loni jich tu bylo pomálu, pět, šest; v těch ostrých a kmitavých přeletech je těžké je spočítat. Snažili se křičet pronikavě jako vždy, takže to, jak moc jich ubylo, se dalo potvrdit až pohledem. Ty dva vjemy u nich nějak splývají, tvoří jeden: řezavý pohyb, kmitající křik. Dříve jich zde bylo vždy plno. Městská čtvrť tak na pár měsíců zkoušela připodobnit se venkovu, kde je vzduch krajkován švitořícími vlaštovkami či jiřičkami.

Čtěte také

Petr Beneš: Velikonoce

Mnoho lidí ostatně připočítává rorýsy do jejich rodiny. A jsou překvapeni, když zjistí, že patří do zcela jiného ptačího řádu, totiž svišťounů. Podobnost je daná čistě funkcí. Ani rozvětvený ocas, srpovitá křídla, aerodynamický tvar těla a velikost podobná vlaštovkám nakonec rorýsům nepomohly vytvořit na Vinohradech skutečně autentický dojem vesnice. Vlaštovky to prostě nejsou. Vesnickou oblohu by sice zvládli, ale z hloučků hipsterů před bary rurální náves nevytvoří, ani kdyby se ukřičeli.

A zatímco různé sociální bubliny se v této části Prahy tu laškovně, tu sveřepěji srážejí na chodnících před stylovými (moment, ale v jakém stylu?) krámy, jako by je bezstarostně a v jen trochu obměňovaných parametrech produkoval nějaký obří bublifuk, bublina vykroužená ze smělých piruet, černého míhání a zajíkavého pískotu letos splaskla. Vlastně ji do sebe vcucly půdní nástavby a zateplovací panely na domech.

Čtěte také

Petr Beneš: Kormoráni

Rorýs takřka vše dělá ve vzduchu, za letu dokonce i spí a provozuje sex, přesto ale pevné místo potřebuje k tomu, aby mohl vyvést nové pokolení výskajících svišťounů. K dokonalosti jim prostě ještě schází, aby i snášení vajec a jejich vysezení a vykrmení budoucích letců zvládli bez potřeby pevného místa, bez dotyku s člověkem. Jenže rorýs se má lidí dotýkat. Doslova letmo. Nechce a neumí vytvářet svůj nezávislý svět. Závislostí se strašíme na každém kroku a na každé stránce lifestylových časopisů. Že bychom se ale měli více bát nezávislosti, nikdo moc neříká.

Můžeme se rozhodnout pro domy čím dál tím nezávislejší, uzavřenější a energeticky soběstačnější. Jenže ty vinohradské byly kdysi projektovány na určitý počet podlaží a bytů. A poměr výšky a šířky domu se nedá změnit, aniž by dům utrpěl na kráse. V suterénu nebyly obchody a bary, na půdě nebyly byty. Domem cirkuloval vzduch. Dům se pravidelně nadechoval a stejně pravidelně vydechoval. A pod římsami hnízdili rorýsi.

Čtěte také

Petr Beneš: Potápky

Dobří projektanti a občané začali na zateplené domy přilepovat rorýsovníky. Asi je to dobře. Jen už je to moc vidět. A ze samozřejmého pobývání těch podivuhodných tvorů je spíše výstup na forbíně. Tedy byl by. Zatím se do toho ptákům evidentně nechce. Což takhle postavit raději budky pro ty nestvůry plazící se po televizní věži? Třeba by do nich nalezly. Jejich absence bychom si s úlevou všimli hned.

P. S. Doslova pět minut po dopsání tohoto textu jsem ze vzduchu nad dvorem zaslechl povědomý vysoký zvuk. Rorýsi! Tak jsou přece tady!  Vypointovaný text mi sice zkazili, ale radost ne.