Petr Beneš: Velikonoce
„Cítili proudění mízy na jaře, znali tu nezadržitelnou vlnu, která každý rok vyvrhuje plodivé sémě, a když opadne, nechává na zemi mladé,“ líčí svou vzrušenou mýtizující řečí anglický spisovatel D. H. Lawrence jaro a jeho plodivou sílu v úvodu svého románu Duha v skvělém překladu Kateřiny Hilské.
Možnosti života koncentrované tajemně do vajíčka, zelené ratolesti, snad i teatralizace sexuálního pudu, skrytá v obřadu šlehání pomlázkou, pro mne jen těžko udržitelném, nějak situují naše Velikonoce do rámce obrody života, znovuzrození, cyklického koloběhu přírody.
Čtěte také
Jenže chtěli-li bychom tyto aspekty spojit s církevním prožíváním této doby, v západní kultuře s křesťanstvím zásadně spojené, šlo by to obtížně. A jen za cenu toho, že by se z církevních obřadů stala jakási symbolická jednání vyjadřující věčné pravdy za nimi skryté a přístupné i odjinud.
Na první pohled to snad jde. Kříž, ústřední obraz Velkého pátku, může být kosmickým znamením ustavičného zániku a současného vznikání, ponoření do křestní vody (pravda, v našem podnebí spíše zředěně naznačené trojím pokropením) o velikonoční noci může být výrazem věčné očisty, obnovy života, otevření smyslů, překonání tajemství smrti – a bílou barvou zalité slavení velikonoční neděle zjevením úžasného světla, které je za vším, porazilo tmu a s nímž je možno se spojit a stát se vidoucím. Je to vznešené, esteticky působivé. Navíc zbavující starostí.
Čtěte také
Je-li vše symbolicky vyložitelné, je-li vše jevové jen zástěrkou věčných pravd, mýtu krve, pučení, pohlavní síly, je-li vše opakovatelné, jsou konkrétní problémy malého, neosvíceného, konečného světa trapné. A protože jsou jen zdáním, je třeba objevit svět pravý. Ergo: se světem, jak je, si nedělat až tak moc starostí. Objevit ten skutečný, výsostně klidný, kosmicky velký, plodivě silný, stát se jeho součástí.
Není divu, že k takovému zneužití náboženských motivů tendoval nacismus se svou mytologií půdy, krve, národa. Ostatně i tak geniální autor jako výše zmíněný Lawrence neskrýval svůj obdiv k rodícímu se italskému fašismu a velký odpor k demokracii.
Čtěte také
Jenže to, co církev o Velikonocích skutečně slaví, je navýsost konkrétní a hrubě z tohoto světa. Není tu obecné zlo a obecný život, ale život jednoho muže, Ježíše z Nazareta, v němž se koncentruje Boží láska. Ten muž má jméno, přátele, žije na malém území, i dnes znovu s povážlivou silou zmítaném náboženským fanatismem a populistickou politikou, žije v konkrétním čase.
Je obětí konkrétní zrady, korupce. Stojí proti moci, která se nechce zabývat pravdou. Je vydán davu vyhecovanému držiteli náboženské moci a skandujícímu obludně lehce a zupácky hesla vyžadující smrt člověka. Tvrdíme-li, že v tomto člověku je plně přítomen Bůh, je to skandálně pošetilé. A převrací to úplně naše pojetí úspěchu, prosperity, naši stupnici hodnot.
Velikonoce neoslavíme překročením konkrétních problémů, ale jejich přijetím, uznáním. Svět a člověka nemáme mytizovat, nelze hledat jiný život, ale žít jinak. Slavení Velikonoc je tedy výrazně etickou záležitostí.
Čtěte také
Naděje, s nimi spojená, není v opakování, věčném koloběhu, umožňujícím alibistický odstup od problémů námi zaviněných, ale v tom, že žádný lidský život a život žádné bytosti, žádného stvoření není opakovatelný, že má ve své jedinečnosti nezastupitelnou hodnotu. Že jediným překročením jednotlivého života, které jej umocňuje a dává mu smysl, je láska, ne jako pradávný, žírný pud a už vůbec ne jako flirt či ustavičné dráždění, ale jako smysl a radost dávající a přinášející náklonnost k lidem a stvoření.
Zmrtvýchvstání, ústřední pojem křesťanských Velikonoc, není procitnutím do pravdy ze špatného snu, ale potvrzením života. Potvrzením jeho možností. Prvním krokem slavení Velikonoc tedy musí být otevření se bolesti své a celého světa. Trpělivé ovazování ran tělesných i duševních. Pomoc smrti vydaným lidem na Ukrajině, úzkosti vystaveným chudým a zapomenutým v naší zemi. Dá se v tom všem vlastně vůbec slavit? Dokonce se slavit musí, tvrdíme tím totiž smysl života. Jedinečného, a proto věčného.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
