Petr Beneš: O dvou začátcích

24. leden 2023

Před Vánocemi tradičně trávím část dne v Anežském klášteře v Praze v expozici starého českého umění. Opakuji to pak vždy ještě před Velikonocemi. Motivy Madony s dítětem, narození Krista Pána, betlémské scény, klanění mudrců jsou tam zastoupeny téměř tak hojně jako motivy Kristovy smrti, ukřižování, piety.

Pravda, mám pocit, nepodložený důkladnou statistikou, že těch vánočních je trochu méně. Jako by bolest a utrpení přece jen měly maličko navrch. Ale s velkou pravděpodobností je to dáno spíše mým nastavením, tím, co vidím na první pohled.

Čtěte také

Nebo co chci vidět. Ještě před každou úlevou od bolesti chceme totiž, myslím, často prostě jen vidět, že to těžké, co prožíváme buď osobně, nebo s celým světem, je prostě reálné, že se to děje. Už samo nahlédnutí bolesti je nějak terapeutické, protože vidiny, chiméry, katastrofické vize jsou pro nás nesnesitelnější než sebeostřejší pravda. Vidět obraz bolesti nám tak může pomoci distancovat se od těžko zpracovatelné neurčitosti bolesti a nějak ji uchopit.

Asi jako když se Izraelité, ohrožovaní na poušti hady, měli vyléčit tím, že se obrazu měděného hada na holi podívali z očí do očí. Pravda, v expozici je i pár děl pokoušejících se lidskýma očima zachytit rozuzlení, zmrtvýchvstání. Těch je ale podstatně méně. Spíše odkazují k tomu, že je ještě jiná možnost. Ta může ale stěží počítat s nějakou naší zkušeností. Spíše jakoukoli zkušenost zpochybňuje. Už to je dost: Může to být nakonec jinak. A dobře. Tyto obrazy máme někde uloženy jako možnost. Použít je přímo ale nemůžeme a nemáme. To by přestaly být možností.

Obrazy vánoční radosti i postního utrpení jsou v galerii přítomny nikoli v nějakých rozsáhlých popisných scénách, ale nejčastěji ve výjevu Matky a Syna. Madony a Piety. Ty nechtějí zobrazovat všechny možné podoby radosti a bolesti. To ani nejde. I když prožíváme stejné existenciální situace, prožíváme je každý zcela jedinečně.

Čtěte také

Obrazy Matky a narozeného dítěte, matky a mrtvého syna, nepopisují slunné a stinné stránky života, spíše odhalují základní strukturu lidského života, vztah. Jen pevně obejmut může se člověk stát sám sebou. Malý Ježíš není většinou otočený k matce, ale zvídavě se natahuje do světa. Ale vztahovat se k němu a toužit po něm může jen z pevného místa. Jen z objetí se můžeme nakonec i vytrhnout, vyběhnout, opustit je, začít.

Matčiny oči jsou často zvláštně neutrální. Jen hledí. Kdyby se pouze radovaly, byly by neprozíravé – matka ví, kam to zvídavé vyběhnutí povede. Kdyby jen plakaly, poutaly by dítě i diváka k sobě, varovaly by, trochu manipulovaly. Matka se prostě dívá. Pohled je účast na budoucí cestě syna.

Na druhém konci té cesty je smrt onoho dítěte. Jenže to není symetrické. Není to vyvázání ze vztahu. Vztah trvá, dokonce i objetí. Matka se sklání nad mrtvým synem, jako by svým tělem vytvářela prostor pro jeho další život. Není to uzavření oblouku života, jako bychom se po nadšeném rozběhu a tvorbě života vrátili zpátky před začátek. Spíš: to, co jsme poznali, prochodili, vytvořili, namilovali, je třeba dát k dispozici. Přijít o to. Jako když z objetí vyběhly naše děti k jiným lidem.

Umberto Eco v jedné ze svých šesti sémiologických procházek literárním lesem zmiňuje, jak nesamozřejmé je, dokážeme-li v malém semenáčku a košatém stromu rozpoznat jednu rostlinu. Někdo, rodič, škola, nám musí říct, že strom nevyroste přes noc a že jeho čas se liší od času člověka. Vůbec není samozřejmé, že rozpoznáme v růžolícím dítěti a bledém mrtvém muži téhož člověka. Bez kolektivní paměti bychom to nikdy nedokázali.

Mezi těmi dvěma podobami není nepřekonatelná průrva, ale prostě život.

autor: Petr Beneš
Spustit audio