Marie Nováková: O Smolíčkovi

Když ale přišel podzim, začínalo se stmívat příliš brzy a jelen navíc přicházel s polámaným parožím a v mrzuté náladě. A Smolíček si nedokázal hrát, protože se celý večer strachoval, aby se jelenovi něco nestalo. Srdíčko mu bušilo, koukal z okna do černočerné tmy a napjatě poslouchal každý šustot v naději, že už se jelen vrací.

Čtěte také

Marie Nováková: Valdštejnův kůň

Jelen o jeho strachu nic nevěděl. A Smolíček by se mu se svou starostí nikdy nesvěřil. Tušil, že jelena táhne večer na palouk mezi ostatní paroháče cosi silnějšího, a že i kdyby chtěl, doma zůstat nemůže. Jelen nebyl hloupé zvíře, měl Smolíčka rád, a tak si jednoho večera všiml, že se pacholíčkovi lesknou v koutcích očí slzy, a že se s ním nerad loučí.

Poradil mu, aby si pustil rádio. Věděl, že poslech lidského hlasu může chlapečkovi pomoci rozptýlit pocit samoty a opuštěnosti. Políbil měkkou tlamou pacholíčka na čelo a šel, kam ho příroda volala.

Čtěte také

Marie Nováková: Pod schodama

Smolíček jelena poslechl. A z rádia, ach ouvej, z rádia na něj hartusili muži a ženy, že rodinu tvoří tatínek, maminka a děti a jakákoli jiná forma soužití je proti přírodě. Že bytosti, které nemůžou dítě zplodit, by neměli mít právo ho vychovávat. Že dětem, které nevyrůstají v rodině s tatínkem a maminkou, se budou ostatní děti smát. Že bubububububu… Smolíček pacholíček se dal do pláče a rychle rádio vypnul, aby z něj ta strašidla nemohla vylézt a odnést ho pryč, daleko od jelena se zlatými parohy.

Plakal a plakal, z nosu mu tekly velikánské nudle, víčka už měl tak napuchlá, že skoro neviděl. A mezi vzlyky opakoval: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou?“ Když pak uslyšel šramot na zápraží, schoval se pod peřinu a ani nedutal.

Čtěte také

Marie Nováková: Děti a poutníci

Naštěstí to nebyla strašidla, ale jelen, kterého uprostřed zápasu s šestnácterákem ze sousedství začalo cosi vábit zpátky domů. Vešel do chaloupky, nadzvedl zlatým parožím peřinu a pod ní našel třesoucí se uzlíček neštěstí. Vyčerpaný pacholíček vylezl jelenovi na hřbet a zabořil opuchlý obličej do hřejivé srsti.

Jelen ho celou noc vozil po horách a dolinách. Smolíčkovi se rozlilo teplo po těle. Cítil, že s jelenem je v bezpečí. Pravidelné skoky ho ukolébávaly, srdíčko se uklidnilo a víčka se mu začínala zavírat. A pacholíček si byl najednou jistý, že ta hloupá strašidla nemají pravdu, že tohle vůbec, ale vůbec není proti přírodě.