Petr Šourek: Neústavní zejména

Zuzana je advokátka. Specialistka na lidská práva. Politicky angažovaná. A tak se jí stalo, co se stane každému, kdo má po ruce klávesnici a před sebou fotku nemilovaného starosty. Starosta seděl na velbloudu a Zuzana se o něm vyjádřila nelichotivě. O starostovi, ne o velbloudovi.

Čtěte také

Petr Šourek: Věda jako Československo

Nadávání politikům patří ke svatým právům elektorátu, právům nepodmíněným pokročilou otevírací dobou nebo počtem piv. Jenže Zuzana je advokátka a advokátní komora je toho názoru, že advokáti politikům nadávat nesmějí. Protože advokáti jsou vždy střízliví, nenadávají, nelžou a kradou výhradně v jedné pražské nemocnici.

Spor se táhne od roku 2016. Soud dal nejdřív Zuzaně za pravdu, že může dělat, co všichni ostatní. Komora však trvala na svém, že advokátka si nesmí pouštět hubu na špacír jako ostatní občané. Šlo to znova k soudu, který dal Zuzaně opět za pravdu. Komoře to nestačilo. Šlo se k soudu po třetí a tentokrát už soud Zuzaně za pravdu nedal.

Čtěte také

Petr Šourek: Skříňka číslo 66

Dvakrát tak, potřetí naopak. Ten obrat v názoru soudu by nebyl zajímavý, kdyby se mezitím prudce nepřepsal zákon. Soud sice musí soudit podle zákona, jak zněl, když Zuzana zesměšňovala starostu na facebooku, ale… On se nám ten zákon změnil tak pitomě, že by podle něj Zuzana byla nejspíš shledána vinnou.

Do roku 2020 zákon advokátní komoře ukládal, aby posuzovala jenom to, co dělá advokát v práci. Advokátní komora nechť kontroluje advokáty v roli advokátů; jejich výkon například v pornografii přenechá těm, kdo se vyznají v normativní sexuologii.

Roku 2021 v zákoně přibylo nové slovo – velmi záludné slovo „zejména“. Paragraf 17 dnes začíná: „Advokát postupuje zejména při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu.“

Čtěte také

Petr Šourek: Rozhovor s cenzorkou

Divná věta, česky moc nezní a ještě divnější je sdělení „zejména při výkonu advokacie“, to totiž znamená, že už nejenom při výkonu advokacie, ale pořád! Stavovská komora hlídá advokáty i v roli rodičů, nájemníků a „zejména při výkonu advokacie“ taky na dovolené.

A proto jsem rád, že nejsem advokát. Nebdí nade mnou žádná komora, když spím a mluvím ze spaní. Žiju si svobodně jako v novověku, zatímco advokáti musí být příslušníky středověkého cechu, který jim řídí život.

Tenisový ofsajd

Advokát nesmí nadávat soudci. Tenista taky nesmí spílat rozhodčímu. Ale myslíte, že je tenista postižitelný za to, že nadával rozhodčímu doma u televize?

Čtěte také

Petr Šourek: Černožluté vidění

Někdo řekne: tenista nikdy nenadává rozhodčímu. Já nesouhlasím. Smyslem pravidla nespílat sudím není vychovávat lidi, ale zajistit hladký průběh hry.

Ani advokátní komora nemá výchovnou funkci. Komora reguluje výkon advokacie, aby fungovalo soudnictví. Nebo ne? Jestli ne, měl by zákon advokátní komoru zregulovat zpátky na účel, ke kterému byla zřízena.

Představte si, že hrajete profesionálně tenis a jste členy tenisové asociace. A taky si rádi začutáte na plácku za domem. Minulou sobotu jste se ocitli v ofsajdu a soupeř vás nahlásil kárné komisi tenisového svazu. Nyní vám hrozí zákaz tenisu za fotbalový ofsajd.

Myslíte, že je to absurdní příklad? Není. Tenisová pravidla neříkají nic o ofsajdu. Kárná komise advokátní komory zase nemá podle čeho posoudit facebookovou přestřelku, která se vůbec nepodobá soudnímu jednání.

Čtěte také

Petr Šourek: Upozornění na upozornění

Výkon povolání není často možný bez členství v profesním sdružení. Kdyby všechny cechy zasahovaly do života svých mistrů a tovaryšů jako advokátní komora, nebyly bychom už společností občanskou, nýbrž cechovní.

Cechovní společnost je kolektivistická. Každý je odpovědný svému cechu, asociaci, korporaci celým svým životem. Kolektivní zájmy triumfují nad individuální svobodou tiše a nenápadně, a každý den. Jednou se mluví o stavovské cti, jindy o profesních standardech nebo etickém kodexu. Zní to hezky, ale hezké to není, protože se tím hájí kolektivní souručenství. Kolektivisté vám znemožňují dělat a říkat, co chcete, abyste tím náhodou neohrozili společnou věc.

U společných věcí je si třeba dát pozor: jednak jak hodně společné jsou, a taky jak velké. Aby nebyly moc velké, větší než každý z nás, aby proti nim jedinec nebyl pouhé nic.