Petr Šourek: Černožluté vidění
Hubil jsem vosy. Neúspěšně. Teď jsem rád, že se mi to nepovedlo. Kolik pozorování je třeba, aby člověk prohlédl? A kolik času? Vosy se usídlily hned vedle jídelního stolu. Hnízdo si zřídily mezi kameny suché zídky. Lítalo jich čím dál tím víc.
Byly moc blízko, a tak jsem neváhal proti nim zasáhnout. Vyčkal jsem nočního chladu a zaútočil na ně speciálním jedem.
Pravda, už dříve jsem si všimnul, že mě vosy ignorují, o lidské jídlo se nezajímají. Dokonce jsem si zprvu myslel, že jsou to včely. Zdály se mi tmavší.
Ne, jsou to vosy, ale vylétnou z hnízda a letí kamsi pryč. A stejně se vracejí, aniž věnují sebemenší pozornost tomu, co leží na stole, ať je to sladké nebo masité.
V zápalu boje – byl jsem rozhodnut je preventivně vyhubit – jsem své pozorování potlačil narychlo ukuchtěnou hypotézou, že se možná jedná o zvláštní vosí strategii neprovokovat v nejbližším okolí hnízda. Tuto „hypotézu“ jsem neměl jak ověřit. Nikdy jsem podobné chování u vos nepozoroval, muselo by se jednat o nějaký jiný druh…
Čtěte také
Za týden jsem se vrátil na místo činu. Vosy můj útok přežily. Nebylo jich ani viditelně méně. Teď z toho mám radost. Tehdy jsem ji neměl ani trochu. Bylo horko a já musel čekat na pozdní noční hodinu, až teplota klesne tak, abych mohl svůj vražedný úmysl bezpečně opakovat. Byl jsem odhodlán zvýšit dávku.
Vosy si mě dál nevšímaly. Celý horký den si čile hleděly svého. Byly jich spousty a přesto ani jedna neprojevila zájem o meloun či čabajku. Jejich nezájem o člověka šel tak daleko, že když tryskem opouštěly hnízdo a narazily do vás, protože jste stáli v jejich letové dráze, jen mírně změnily kurz a pokračovaly za svým zaměstnáním.
Nemohl jsem si toho nevšimnout, ale když si jeden umíní něco udělat, čeká už jen na vhodnou příležitost a čas, který dostal na rozmyšlenou, nevyužije. Jakmile padl soumrak, zaútočil jsem znovu. Propadám se studem, když si na to vzpomenu.
Čtěte také
Po několika dnech jsem se na zahradu vrátil a vos bylo ještě víc. Ale nevšímaly si mě pořád stejně. Není to skutečně nějaký jiný druh?
Jiný druh – ta myšlenka byla skryta už v prchavé domněnce, že vosy mírumilovně přelétávají nejbližší okolí, aby nepřilákaly útok na své hnízdo. Tahle pitomá teorie se o nic neopírala. Fungovala však jako obal, který chránil zvláštní pozorování před zapomenutím. Mnoho teorií se nepotvrdí, jsou vyvráceny, ale jako v konzervách se v nich uchová nahromaděné pozorování. Nebýt blbých teorií, zapomněli bychom, co jsme vypozorovali.
Toho pozorování bylo víc než dost. Vosy se chovaly naprosto jinak, než bych čekal. Po dvou barbarských útocích proti mírumilovnému hmyzu jsem nalistoval internet, abych srovnal své poznatky se současným stavem poznání, a zjistil jsem, že jsem naprostý idiot.
Čtěte také
Dočetl jsem se, že u nás žijí dva druhy vos. Vosa obecná – vespula communis je lesní druh a člověk je jí fuk. Buduje si početná hnízda v zemi. Pro zahradu je požehnáním. Vychytá mšice, komáry, klíšťata… Naopak vosa útočná (vespula germanica) je ten otravný synantropní druh, co miluje pivo, limo, zmrzlinu, banán, vepřový řízek, odpadkový koš, stánek s občerstvením, plovárnu a dala mi letos pigáro do zápěstí, ačkoli k tomu neměla nejmenší důvod.
Dlouho do noci jsem si četl v knize pana entolomologa Jana Žďárka o podivuhodných hmyzích společenstvích a děkoval vosám, že mi daly příležitost poznat je dřív, než jsem je zhubil.
Druhý den jsem pozoroval sršně, který drze pronikl do vosího hnízda. Hleděl jsem na vetřelce s krajní nelibostí. Jako novopečený přítel vos jsem byl na jejich straně. Zároveň jsem byl ale ostražitější i vůči sobě. Při bližším pozorování se pak ze sršně vyklubala moucha – pestřenka sršňová, jejíž larvy žijí ve vosích a sršních hnízdech.
A svět byl zase o něco složitější. Tedy on se nezměnil. Jen já se dnes omlouvám dobrým sousedkám, že jsem je hubil kvůli jejich otravným příbuzným. Podle zjevu se od sebe špatně poznají, obě vosy vypadají skoro stejně, ale chovají se docela jinak.
Na jednom ekoserveru radili, že máme chránit všechny vosy. Myslí to jistě dobře, ale je to zase zjednodušení. Všechno chránit – to je jako všechno hubit – jenom naruby. Svět zůstává jednoduchý a černobílý. A přitom je složitý a černožlutý.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
