Adam Borzič: Mystika jarního venčení

Pravidelnost této činnosti mi umožňuje zažívat na vlastním těle postupné proměny. Věrný své spiritualitě se pokouším o vědomé venčení, protože i venčení může být duchovní praxí. Arwinku tak doprovázím vědom si svých kroků, dechu i okolního světa. Znamená to, že vědomě vnímám všemi smysly. Dívám se, naslouchám, cítím, hmatám.

Čtěte také

Adam Borzič: Nečernobílá laskavost

A právě na jaře se venčení stává extatickým zážitkem, poezií v pohybu. Mám štěstí, že u nás ve Strašnicích obrůstá zeleň tak trochu každý kout. Začínám na zahradě za domem. Ta v těchto dnech rozehrává barevný koncert, od bílé a žluté po různé zelené, světlounké i o coul tmavší, až po nějakou tu růžovku na konci zahrady. Některé stromy si zatím dávají načas, jejich kostřičky už ale obklopují barvy ostatních semenáčů.

Na zahradě Arwince většinou házím míček a taky se s ní o něj trochu peru, za což mě mladá psí dáma vždycky odmění úsměvem od ucha k uchu. Pak hned vedle břízy odemknu branku a vydáme se do uliček, kde stojí dvouletky, jejichž dvory i zahrady jsou plné roztodivné flory. A protože místní zde většinou žijí už pěknou řádku let, je ta flora místy bujná. Tahle městská divočinka mě uchvacuje! Raduju se s naším sousedstvem a žehnám jeho zahradním kreacím i životům.

Čtěte také

Adam Borzič: Duchovní odkaz Ivana Štampacha

Pak procházím kolem domku básnířky, s níž mě sice pojí přátelství, ale kterou žel často nevídám. Na jejím dvorku ovšem právě kvete magnolie. V posvátném úžase se zastavím. Po očku – cudně – sleduju, jestli se za kuchyňským oknem nezjeví básnířka, ale to se většinou neděje. Kvetoucí růžovo-bílá modlitba s nádechem šedé a fialové mě pokaždé oněmí.

Dnes jsem si vzpomněl, že kterýsi súfijský básník se dostával do vytržení při pohledu na keř planých růží, nuže mojí mystickou nevěstou je magnolie. Jaro si asociujeme s mládím, a skutečně mladá je světélkující krása rozpuku. Ale rozkvetlá magnolie má v sobě hned cosi zralého. Je to zralá krasavice, i když se čerstvě rozevřela. Za to může ta její jemná sytost.

Čtěte také

Adam Borzič: Pouť buddhistických mnichů a psa Aloky pro mír

Mezitím moje černobílá láska čichá k jakési příšerné kosti, která mě, když si toho všimnu, vyleká. Naštěstí Arwinka poslechne, když zavelím: „Pusť!“ Pak se vydáváme na psí louku, aby se naše něžně melancholická psice socializovala. Rozhovory začínají psí přátelé, jak známo, očicháváním svých zadních partií, ale někdy se jejich konverzace rozvine ve vířící poskakování a celotělní vískání. Já se mezitím mazlím s jarním vánkem. Jarní vítr je skoro tou nejerotičtější věcí na světě. Až na to, že to není věc…

Dnes ráno dýchal květinami, ani Praha mu v jeho voňavých variacích nepřekážela. Jarní vítr plný semen zřejmě vypouští ze svého nebeského příbytku sám Erós. Představuju si, že je vyfukuje ze své zlaté hrudi. Moje bdělost se na okamžik této milostné hře zcela podvolí a já jsem na chvíli omámen. Ale pak procitnu, protože prsty tohoto větru přinášejí svěžest, když čechrají spánky.

Čtěte také

Adam Borzič: Moudrost nedokonalosti

Z psí louky zamíříme s Arwinkou na podivné skoro náměstíčko, které tvoří zdánlivě čtyři činžovní domy. Procházím mezi první dvojicí a strážkyní prahu je zde drobná, leč božsky růžová třešeň. Když se ocitnu v obdélníkovém prostoru, přepadne mě to nejcivilnější tajemství. Na konci náměstíčka je pátá budova, dříve divadlo. Na opačném konci pak plot a stromoví. Zelení tu zarostly i chodníčky. Moc lidí sem nechodí, jen čas od času tu potkám bližní, kteří také venčí své psí přátele. Nic zvláštního se tu neděje. Takový Jim Jarmusch by tu ale mohl natočit scénu české verze Patersonu. A William Carlos Williams by zde napsal báseň, v níž by se odrážela obloha.

Čtěte také

Adam Borzič: Tma

Vyjdu z enigmatického místa a zahnu doprava, abychom s Arwinkou za chvilku přešli nepřehledný chodník a vstoupili do parku, kde mě po chvilce vítá můj nejmilovanější jasan ve Strašnicích. Je to taková dvojbytost. Vypadá jako ztuhlé sousoší mileneckých těl, která možná před dávnými lety takto odměnili či potrestali bohové. Každopádně ta krása mě uchvacuje i mimo jarní sezónu.

Přejdu park a vklouznu podchodem do naší ulice zezadu, odemknu si zahradu. Arwinka kouše nadšeně klacík. Jsme téměř doma. Ještě se pomodlím k Zelenému dechu života. Do modlitby obvykle zahrnu lidi bez domova a také zvířata a rostliny… V posledních měsících se často modlím za mír.