Adam Borzič: Moudrost nedokonalosti

Pro mnohé se tak toto období stává spíše časem zvýšeného napětí a neklidu než chvílí meditativního usebrání.

Čtěte také

Adam Borzič: Tma

Konec roku tak vyjevuje hlubší neklid naší civilizace. Žijeme v systému, který nás neustále pobízí, abychom byli dokonalejší, efektivnější, uhlazenější. Naše životy se ocitly pod drobnohledem měřítek, jež posuzují každý krok.

Sociální sítě, pracovní prostředí i vlastní představy o tom, jak bychom „měli“ žít, vytvářejí atmosféru, v níž nás straší syndrom podvodníka – nutkavý pocit, že nejsme dost dobří, že hrajeme roli, a že nás brzy někdo odhalí. Tato úzkost je soundtrackem současnosti. A mnozí v ní žijí, aniž by si uvědomili, že nás odděluje od pravdy naší existence.

Čtěte také

Adam Borzič: Jak nevyhořet ze soucitu

Tlak na dokonalost má ale mnohem starší kořeny než jen v digitální kultuře a dnešním kapitalismu. Vede nazpět v čase až k platónské filosofii, která postavila svět idejí nad konkrétní projevy života. Platónské formy – dokonalé, neměnné, geometricky čisté – vytvořily obraz, že krása a pravda sídlí v nehybné bezchybnosti. Tato představa se v evropské tradici zakořenila tak pevně, že jsme začali považovat nedokonalost za chybu. Geometrie, pravý úhel, dokonalý kruh – to vše se stalo symbolem řádu.

Jenže stačí zajít do přírody, abychom uviděli, jak klamná ta představa je. Vše živé je tvárné, nepravidelné, zranitelné – a právě proto krásné. Starý strom, pokroucený a zjizvený blesky, s dutinami, kde sídlí ptáci. Jeho krása vyrůstá z nesouměrnosti, z času, který se vryl do dřeva.

Čtěte také

Adam Borzič: Duše léta

Mech na kameni neroste podle pravítka. Kameny v horském potoce získávají svou hladkost nárazy. Jejich krása není dána původní čistotou, ale procesem utváření. Příroda všude kolem šeptá příběh organické nedokonalosti – i lidské tělo je krásné právě svou nepravidelností, jakkoli se nás svět módy a pornografie snaží přesvědčit o opaku.

V terapeutické zkušenosti je přijetí vlastní nedokonalosti jedním z největších objevů. Učíme se, že naše „nedostatky“ jsou často otisky příběhů, které jsme museli projít. Úzkosti, přehnaná sebekontrola nebo obavy nejsou selháním, ale strategií, která nám kdysi pomohla přežít. A když to nahlédneme, objeví se posun – rodí se soucit.

Čtěte také

Adam Borzič: Smysl disciplíny v duchovním životě

Nedokonalost se stává prostředkem k hlubšímu sebepoznání. V terapii znovu a znovu vidím, že proměna nepřichází tehdy, když se člověk snaží „opravit“, ale když začne být jemný k tomu, co je v něm zranitelné. Přijetí vlastní nedokonalosti je paradoxně začátkem síly.

A je tu ještě rovina duchovní. Buddhistický učitel Rob Preece ve své knize Moudrost nedokonalosti připomíná, že cesta k probuzení nevede přes potlačení našich slabostí, ale přes jejich pochopení. Duchovní praxe nemá usilovat o bezchybnost, ale učit nás tančit s vlastní lidskostí. Temné stránky nejsou překážkou, ale součástí celistvosti. Nedokonalost, přijatá a pochopená, nás neuzavírá – naopak otevírá vztahu, soucitu a sdílení. Je branou do hlubin duše, ne kazem na povrchu.

Čtěte také

Adam Borzič: Empatie není slabost, soucit je síla

Proto je moudrost nedokonalosti tak důležitá právě nyní. Uprostřed neutuchajícího tlaku na výkon nám připomíná, že pravdivý život není geometricky čistý. Je jako krajina – nepravidelný, zvrásněný, někdy zmatený, a přitom krásný a občas plný světla.

Když zkoumáme vánoční příběh, který si křesťanstvo připomíná už dvě tisíciletí, vidíme, že nedokonalost má dokonce božský původ. Dle tohoto příběhu se Boží slovo rodí v podobě chudého dítěte v jeslích, na útěku, na periferii mocné říše – obklopeno lidmi dobré vůle, zvířaty a světlem andělů. Posvátno vstupuje do světa nedokonale. Dokonce i evangelia jsou psána prostou řečtinou. Styl Písma je nedokonalý – a proto živý dodnes.

Přeji vám požehnaně nedokonalé Vánoce!