Adam Borzič: Jak nevyhořet ze soucitu

Jaký div: každodenní záplava zpráv, příběhů bolesti a nespravedlnosti se do nás vpíjí. Gaza, Ukrajina, Súdán, Jemen, klimatická krize, autoritářské tendence… Jak nebýt zaplaven? Jak necítit vyčerpání? V přívalu obrazů katastrof, válek a utrpení se soucit může proměnit v popel vyhoření.

Čtěte také

Adam Borzič: Duše léta

Je přirozené, že pokud se často vystavujeme příběhům bezmoci, začíná nám hrozit disociace. Je to přirozená obrana organismu, který se snaží chránit před zahlcením. Traumatizující zkušenosti vyvolávají odpojení — a totéž platí i pro druhotnou traumatizaci, kdy bolest světa přijímáme skrze vyprávění, obrazovky, nebo představivost.

Lidé, kteří se vážně zajímají o dění ve světě, se často ocitají na tenké hranici: na jedné straně mají hluboký soucit, na druhé straně zažívají bezmoc a emoční reakce, které se už sotva dají regulovat. V této zóně hrozí, že se i citlivost stane zraněním. Psychologie někdy hovoří o únavě z empatie či soucitu.

Jak tedy nevyhořet ze soucitu? Především je dobré vědět, že soucit má své fáze. Ta první – bezprostřední, účastná – v sobě vždy nese určitou bolest. V této rovině si představujeme sebe na místě druhých, a tím vzniká to, čemu se dnes v psychologii říká empatický distres.

Čtěte také

Adam Borzič: Smysl disciplíny v duchovním životě

Tato úvodní fáze bývá nejnáročnější. Skrze zrcadlové neurony trpíme spolu s těmi, s nimiž soucítíme. Je to okamžik napojení, který je cenný, ale zároveň může být i náročný, takže pak můžeme mít sklon se odpojovat. Metaforicky i doslova zavírat oči. 

A pak je tu bezmoc, tváří v tvář tomu všemu. Abychom nevyhořeli, je dobré vědomě pracovat s myšlenkou, že i kapka něhy může rozčeřit oceán života. Různé duchovní tradice učí, že naše činy mají vliv na celek. Tato myšlenka nás může zbavit úzkosti, která nám na digitálních sítích a vlnách hrozí.

Proměnit pasivní přístup vědomě v (sebedrobnější) konkrétní čin, což může zahrnovat návštěvu demonstrace, drobný příspěvek lidem v nouzi, podepsání petice nebo zprostředkování informací, může pomoci. Soucit se zde mění v praktický postoj.

Čtěte také

Adam Borzič: Empatie není slabost, soucit je síla

Současně platí, že je dobré znát své limity. Soucit vždy musí zahrnout i nás. Je v pořádku se zastavit, a někdy pokorně uznat, že už nejsme schopni aktivně soucítit, ani vstřebávat těžké informace. Nemůžeme rozdávat, pokud jsme sami na hraně. Učit se odpočívat, chránit svou citlivost, dopřát si chvíle krásy, ticha a radosti – to není sobectví, ale nutnost.

To obzvlášť platí pro aktivní bytosti. Psychoterapeutka Zdeňka Voštová, která pečuje o řadu lidí z prostředí klimatických aktivistů, mi před časem krásně řekla, že její vizí je učit aktivisty terapeutické sebe-péči, a naopak terapeuty aktivismu. Právě aktivistům hrozí vyčerpání a vyhoření nejvíc. Je smutné, že naše společnost je má leckdy za podivíny, že nejsme schopni tyto odvážné a krásné bytosti za jejich odvahu a nasazení ocenit. I to by zmírnilo jejich stres.

Teoložka a mystička Dorothee Sölle, která se věnovala rozsáhlé aktivistické činnosti v 80. letech, se domnívala, že aktivisté často vyhoří, protože jim chybí vnitřní zdroje. A právě ty jim může nabídnout spiritualita, která se nebojí aktivismu.

Čtěte také

Adam Borzič: Rituál sluneční dítě

Angažovaná spiritualita může mít řadu podob. Zenový mistr Thich Nhat Hanh meditoval v chůzi během mírových demonstrací. Radikální wiccánské čarodějky během protestů bubnují, chodí v maskách a rituálně čarují. Ať zvolíme jakýkoli přístup, zdrojem je vždy bdělost a vědomí těla. Právě to nás ukotvuje, a vede k vnitřnímu míru. Spiritualita, která se nebojí prázdnoty a pomíjivosti, umožňuje odpoutání, které neprotiřečí soucitu. V buddhismu je soucit vždy vyvažován moudrostí, která se rodí z ticha.  

Spiritualita nás také učí vnímat světlo. V každé době existuje dobro, i v té naší. Je třeba si vědomě připomínat příběhy naděje, drobná vítězství smyslu a lidskosti. A také si uvědomovat, že jsme jako lidé součástí širší kolektivní moudrosti Země. Nevyhořet ze soucitu znamená paradoxně: nezavírat srdce, ale nechat ho dýchat. Střídat nádech a výdech. Přijímat bolest, ale také krásu. Nechat v sobě kolovat proud, v němž se soucit stává plynutím – cestou.