Adam Borzič: Empatie není slabost, soucit je síla

Je tomu pár let, co se jeden český literární kritik pohoršoval nad „terorem empatie“ v literárním světě, zatímco mu tleskala naše nejvýznamnější konzervativní filosofka. Někteří lidé se očividně empatie bojí.

Čtěte také

Adam Borzič: Evropo, probuď se!

Empatie je schopnost vcítění do druhého, a bez ní bychom se evolučně sotva vyvinuli. Umožňuje nám poznat, co se odehrává v druhých, jaká je jejich situace. V humanistické psychologii spolu s přijetím a kongruencí (shodou se sebou) představuje základ zdravého terapeutického vztahu. Ale sotva se bez ní obejdeme v běžném životě. Jen si zkusme na chvíli představit svět bez empatie. Byla by to naprostá hrůza. A v tomto čase se mnozí právě o takový svět pokoušejí. 

Environmentální myslitelka Sarah Jaquette Ray nicméně podotýká, že empatie v dnešním světě, který je sužován tolika hrozbami a katastrofami, už nestačí. Potřebujeme jít ještě o krok dále či přesněji řečeno hlouběji, a od empatie dospět k soucitu. Na rozdíl od empatie nás totiž soucit nevyčerpává. Soucit, jak toto slovo napovídá, vždy zahrnuje i nás. Nikdy není jednosměrný. Soucit se rodí ze vzájemnosti. A vzájemnost následně rozmnožuje.

Čtěte také

Adam Borzič: Proroctví Šambaly a statečná biskupka

Podle tibetského mistra Čögyama Trungpy je soucit veskrze praktickou kvalitou, která se rodí z radikální otevřenosti vůči tomu, co je. Oproti lítosti, která má v sobě vždy cosi nadřazeného, a které se právem hrozil filosof s kladivem, soucit nás propojuje a druhého neponižuje. Předně soucit není sentimentální. Někdy může být dokonce ostrý jako břitva.

V buddhismu se často hovoří o hněvivém soucitu. Soucitná mysl totiž zkoumá, co druhý opravdu potřebuje, což může znamenat i hlasité „ne“. Ježíš vyhánějící kupce z chrámu jedná právě z této oblasti nelítostivého soucitu. Aby byl soucit ryzí a nestal se falešným sentimentem, potřebujeme druhému a jeho situaci skutečně rozumět. Proto musí být soucit vždy doplněn moudrostí.

Čtěte také

Adam Borzič: Rituál sluneční dítě

V buddhistické tradici se kvalita soucitu procvičuje, rozvíjí. V meditační praxi tonglen si představujeme utrpení druhých, nasáváme ho do sebe v podobě černého kouře a vydechujeme zpět bílé světlo. Je to odvážná praxe, jejímž cílem je probudit naše srdce. Tuto praxi ale můžeme podle americké duchovní učitelky Pemy Chödron praktikovat i méně formálním způsobem:

„Třeba si ve frontě u pokladny všimnu výrostka a zformuluji za něj prosbu: Kéž se osvobodí od utrpení a všeho, co ho vyvolává. Ve výtahu, když cestuji s cizí osobou, si všímám bot, rukou, výrazu ve tváři. Hlavou mi procházejí myšlenky, že stejně jako já i ona se chce ve svém životě vyvarovat stresu. Podobně jako já v sobě nosí obavy. Skrze naše naděje a strachy, naše radosti a bolesti, jsme hluboce propojeni. Tohle provozuji ve všech situacích – ráno u stolu, v meditační místnosti nebo v čekárně u zubaře.“

Čtěte také

Adam Borzič: Via Creativa

Šantidéva, mahajánový mystik a básník ve svém díle Uvedení na cestu k probuzení napsal o probuzeném srdci, že je „nevyčerpatelným pokladem, jenž je schopen odstranit všechny nedostatky“, a „ohromným kotoučem slunce, který zahání temnotu nevědomosti“.

Probuzené srdce je srdce plné soucitu. V monoteistických náboženstvích je soucit atributem božství, je projevem Božího srdce. Mystický islámský básník Farídudín Attár kdesi popisuje, jak jednou spatřil známou hříšnici, jak dala napít žíznícímu starému psovi. O chvíli později uzřel tuto ženu prozářenou světlem a uslyšel slova: „Ráj otevírá soucitné srdce.“ 

Čtěte také

Adam Borzič: Jak opravit šálek i duši

Soucit není slabost, naopak je to síla, která otevírá nebesa. A to už zde na zemi. Naší kolektivní vizí by neměla být společnost založená na permanentní konkurenci (tj. válce), ale společnost soucitnější, vědoma si toho, že skutečnost je spolubytím. Všichni se navzájem potřebujeme. Empatie není slabost, soucit je síla.