Martin Bedřich: Na kouzelném vrchu

Jednou z ústředních situací románu, který se odehrává v alpském plicním sanatoriu, je takzvaná ležená, kdy se pacienti na venkovních lehátkách speciálním chvatem zabalí do velbloudí deky a nějaký čas leží na čerstvém vzduchu.

Čtěte také

Martin Bedřich: Nové tmářství

A právě v těchto předjarních dnech myslím na to, jak by bylo příjemné se takto teple zabalit, koukat do slunce, vnímat zároveň čerstvý chlad i probouzející se teplo. Zapomenout na věčné chrchlání ostatních a vlastní starosti a přemýšlet o něčem důležitějším.

Třeba o jedné nenápadné scéně z téhož Mannova románu, která se pro změnu odehrává po jednom z pěti opulentních jídel, která se se železnou pravidelností den co den podávají klientům ústavu a jejichž popis zabírá mnoho fascinujících stránek knihy. Ve scéně, kterou mám na mysli, jde ale o něco jiného.

Čtěte také

Martin Bedřich: Melancholie nejhezčí

Italský zchudlý humanista, vášnivý liberál a bonviván Lodovico Settembrini vypráví hlavnímu hrdinovi Hansi Castorpovi a jeho bratranci o svém dědečkovi: „Byl to opozičník jako jeho vnuk, uplatňoval však opozici ve větším a smělejším měřítku. Neboť zatímco Lodovico, jak sám s hořkostí podotkl, se spokojoval tím, že pomlouval život a způsoby v mezinárodním sanatoriu Berghofu, vystavoval je výsměšné kritice a snažil se jménem krásné a činorodé lidskosti vznášet protest proti takovému životu, jeho děd dělal těžkou hlavu vládám, kul pikle proti Rakousku a Svaté alianci, která tehdy udržovala jeho rozdělenou vlast v tupé porobě, a byl horlivým členem jistých, po Itálii rozšířených společností – karbonářem.“

Čtěte také

Martin Bedřich: Revize

To, co mě ale na dané scéně zajímá, je reakce obou mladíků: „Zkrátka tenhle Giuseppe Settembrini se podle vnukova vyprávění jevil oběma posluchačům jako temná, vášnivá a podvratná existence, jako buřič a spiklenec, a při vší úctě, kterou se ze zdvořilosti snažili pociťovat, se jim nepodařilo vyhladit zcela z tváře výraz nedůvěřivé nechuti, ba odporu.“

Sám vypravěč připouští, že šlo o divnou reakci. Čekali bychom přece, že boj za svobodu, revoluční naladění, vlastenectví a horlivost budou mladým lidem blízké, bude jim to konvenovat. Oni sami toto očekávání asi vnímají, ale přesto je jejich postoj jiný – pro ně už vlastenectví a svoboda nejsou spojeny s odvážnými a rebelujícími činy, ale s poslušnou konformitou vůči stávající státní moci. Činy zmiňovaného děda jsou pro ně dějinami, které se jich takto blízce dotkly vlastně nepříjemně, znepokojivě. Ve výsledku se vůči nim musejí vymezit, aby si uchovali svůj vlastní klid a uspořádanost.

Čtěte také

Martin Bedřich: Srdce hmoty

Přijde mi to velmi aktuální. Vůbec nemám v úmyslu soudit, jestli má být mladá generace automaticky tahounem společenské kritiky a změn. Všímám si ale toho, jak jsou někdy v určitých oblastech mladé hlasy překvapivě konzervativní, tradiční a usazené – a jak se naopak svobodně, odvážně a skutečně kriticky ozývají lidé o dvě i tři generace starší. Platí to v politice, náboženství, umělecké kritice.

Je to vlastně obrovské bohatství společnosti jako takové, tato možnost komunikovat napříč generacemi, časem i prostorem. Ohrožením toho není v žádném případě věk, ale spíše rezignace na mentální pružnost, v mnoha případech vědomé zřeknutí se schopnosti nechávat se oslovovat přítomností, její rozmanitostí, rozporuplností, problematičností, ale i její krásou a dobrými aspekty.

Čtěte také

Martin Bedřich: Rosnička

To samozřejmě není to samé jako povrchní klouzání po aktuálních vlnách. Spíš je to postoj otevřenosti, zvídavosti, úžasu a hlubší perspektivy. Třeba studium historie perspektivu zásadním způsobem ovlivňuje, její smysl se ale umocňuje právě tehdy, když nezůstane upřena do minulosti, ale naopak se promítne skrze přítomnost do budoucnosti.

Jak se ještě říká na Kouzelném vrchu: „To, co slyšeli, bylo dávné, dálo se už skoro před sto lety, byly to dějiny a z dějin, hlavně ze starých dějin, jim teoreticky byla známá povaha, o níž se tu doslýchali, nikdy je však nenapadlo, že se s ní dostanou do takového lidsky blízkého styku.“ A to je výzva, na kterou je dobré se svým životem připravovat.

Myslím ostatně, že to jsou přesně ty úvahy, jimž by se člověk mohl věnovat, kdyby mohl jen tak ležet zabalený ve velbloudí dece na lehátku terasy alpského sanatoria a hledět do horského slunce probouzejícího se jara. Ale jistě to jde i za jiných okolností.