Martin Bedřich: Melancholie nejhezčí

V celkem rozverné básni totiž autor pravidelně střídá jako refrén: „Melancholii nejhezčí / žádná jiná slast nepředčí“ a „Melancholii nejtěžší / žádný žal rmutem nepředčí.“

Čtěte také

Martin Bedřich: Revize

Zkoumání melancholie má v evropských kulturních dějinách nesmírně bohatou tradici, jdoucí od antiky a její teorie tělních šťáv přes právě renesanční a manýristické zaobírání se „saturnským principem“ až po moderní melancholii v dekadenci a dandysmu – a neskončili bychom ani u stylu Emo, protože je vždy co přidat dalšího. A je to v pořádku, protože ona zvláštní ambivalence pocitu, který je někdy svým odcizujícím hloubavým ponorem nesmírně tvořivý a inspirativní a jindy zase ochromující a destruktivní, je výzvou asi pro každého člověka.

Americký historik umění James Elkins napsal před lety knihu Proč lidé pláčou před obrazy, kde se věnuje hlubokému melancholickému vlivu, který na některé lidi mají určitá umělecká díla.

Čtěte také

Martin Bedřich: Srdce hmoty

Nejde mu přitom o nic prvoplánového, o žádné příběhy emočně labilních lidí – velký prostor autor věnuje například obrovským černým obrazům Marka Rothka v kapli v texaském Houstonu, jejichž čerň nečekaně funguje na mnoho návštěvníků jako projekční plátno jejich vnitřní melancholie, až jim nečekaně a úlevně vytrysknou slzy.

Stejný dojem a intenzivní fyzický pocit na mě dolehl na aktuální výstavě velkých panoramatických černobílých fotografií Josefa Koudelky nazvané Ruiny. Nesmírná krása antických staveb uchvácených nemilosrdným časem a lidskými dějinami zároveň paralyzuje i povznáší. Je příznačné, že se rozvalené kanelované sloupy rozpadají na jakási obří ozubená kola, což vytváří dojem, jako by ruiny památek vlastně představovaly obří rozsypané hodinové stroje.

Čtěte také

Martin Bedřich: Vernon Lee

Konfrontace s omezeností vlastního lidského života, efemérností naší kultury a krátkodechostí toho, čemu hrdě říkáme civilizace, zároveň zasahuje diváka univerzálním vizuálním jazykem krásy, majestátnosti a harmonie, což vše dohromady činí z tíže prožitku něco téměř nesnesitelného. „Melancholii nejhezčí / žádná jiná slast nepředčí“; „Melancholii nejtěžší / žádný žal rmutem nepředčí.“

Švýcarský učenec Jean Starobinski, který studoval melancholii jak z hlediska medicíny, tak literatury a umění, výmluvně ukazuje, jak ty samé zdroje, z nichž čerpali renesanční a manýrističtí umělci, ovlivňovaly i básníky 19. století, třeba takového Baudelaira. Zdrojem melancholie už pro něj ale nebyly nutně antické ruiny, ale velkoměsto a proměny Paříže. Jak píše v básni Labuť:

Jak Paříž mění se, tak ne mé smutné snění.

Paláce, lešení, předměstí, brány, val,

vše, všechno se mi tu hned v jinotaje mění

a moje vzpomínky jsou věru těžší skal.

Čtěte také

Martin Bedřich: Rosnička

I z Prahy ostatně známe toto melancholické procházení místy, která ztratila svou dřívější podobu, a je jedno, jestli to dělal Vilém Mrštík, Gustav Meyrink, Jiří Karásek ze Lvovic nebo třeba Bohumil Hrabal. Zdrojem melancholie ale nemusí být po vzoru moderních flanérů jen bezcílné bloumání proměňující se a pulzující metropolí. Myslím, že tento potenciál má i určitý typ krajiny.

A opět nejde jen o cosi povrchního a prvoplánového, jako jsou mlhy na blatech. Kvintesencí melancholické krajiny jsou pro mě pískovcová skalní města například na Kokořínsku, a je jedno, jestli je to v parném létě, nebo v únorovém přešlapování mezi zimou a jarem. Majestátní kamenné bloky tyčící se nad pokroucenými borovicemi a buky, specifická vlhkost mokrého písku a všudypřítomného mechu, struktury škrap, připomínající zvětralé porézní kosti, stejně jako prázdné očnice lebek nebo hrobové niky nějakého fantastického pohřebiště.

Čtěte také

Martin Bedřich: Háj satyrů

Obří kamenné struktury drolící se neúprosně v písek, právě ten z přesýpacích hodin všehomíra, reliéfy příliš šílené, aby je vytvořil člověk, ale stejně tak nepravděpodobné, aby vznikly samočinně přírodní cestou. Každá cesta do takových míst je pro mě velkou laboratoří melancholie.

„Melancholii nejhezčí / žádná jiná slast nepředčí“; „Melancholii nejtěžší / žádný žal rmutem nepředčí.“