Martin Bedřich: Vernon Lee
Místa mají své génie, to znamená duchy, ale vlastně i zvláštní osobnosti, takové, které ona místa nějakým způsobem otevírají, dávají do nich nahlédnout, provázejí jimi, asociují se nám s nimi. Baví mě objevovat takové lidi, nejlépe zapadlé, zapomenuté, skryté pod vrstvami času, ale skrze jejich texty a daná místa stále přítomné, jaksi tajemně oživitelné.
Na jméno Vernon Lee jsem narazil na okraji jedné studie o uměleckých a intelektuálních kruzích ve Florencii konce 19. století – a okamžitě mě zaujalo. Drsně a vrčivě znějící křestní jméno a skoro kovbojské příjmení totiž bylo celoživotním pseudonymem ženy, jejíž pravé jméno znělo zcela odlišně – Violet Paget.
Čtěte také
Příliš mladá na to, aby mohla být zahrnuta mezi viktoriánské autorky, a příliš stará na to, aby mohla být počítána mezi modernisty, představuje fascinující osobnost rozkročenou mezi dvěma světy, ale vznášející se vlastně mezi světy mnohem četnějšími.
Po matce Angličanka, po otci Francouzka, vychovaná v dosti bizarním nomádském prostředí křižujícím celou Evropou druhé poloviny 19. století; zázračné dítě mnoha talentů plynně hovořící čtyřmi jazyky, usazené od 70. let v jedné z předměstských vil ve Florencii. Od mládí literárně činná, nakonec autorka víc než čtyřiceti knih s fantastickým rozptylem, od duchařských povídek přes eseje o estetice, psychologii umění, kulturní historii, muzikologii po zápisky z cest a pacifistické divadelní hry.
Čtěte také
Podle některých oslnivě nebezpečná svým pronikavým intelektem, rázností a výřečností, podle jiných mimořádně ošklivá, manipulativní, emoční upírka. Emancipovaná feministka, ale zároveň prudérní moralizátorka, platonicky homoeroticky orientovaná, opakovaně opouštěná. O generaci mladší Virginie Woolfová, která cítí potřebu se vůči ní nějak vymezit, je jí přitahována i odpuzována zároveň a vzpomíná na znepokojivý charakter nezastavitelného proudu její řeči.
Neúnavná cestovatelka, mimořádná pozorovatelka míst a krajiny, frenetická čtenářka, žena s citem pro zachycení pozoruhodných kulturněhistorických nuancí, a zároveň s nešikovnou schopností mnohé si proti sobě popudit. Na dlouhý čas zapomenutá, až v poslední době znovu pomalu objevovaná. Vernon Lee.
Čtěte také
Vedle mimořádně zajímavých prací o estetice, psychologii a filozofii vcítění či hudbě 18. století jsou stále okouzlující její eseje o krajině, starých domech, evropských městech, geniu loci. Jako skutečná kosmopolitní Evropanka je doma jak v londýnských salonech, kde okouzlila Oscara Wilda, tak v divokých alpských údolích, starých německých městech (např. Kolínu nad Rýnem věnovala jeden ze svých nejzajímavějších esejů, jaký mohl klidně napsat Walter Benjamin) nebo římských archivech i toskánských vilách.
A všude projevuje svůj okouzlující a strhující zápal pro krásu věcí a minulých epoch, pro ducha roztodivných míst, pro stále ještě zahlédnutelné stopy lidí předchozích generací, pro tahy jejich štětců a tóny jejich hudebních nástrojů a zpěvu. Nikoli ale kvůli nějaké romantické, dekadentní či konzervativní nostalgii – ale pro aktuálně prožívaný a vášnivě reflektovaný zážitek autentické krásy, která kultivuje a zušlechťuje člověka a stává se pro něj téměř fyzickou nutností.
Čtěte také
Vernon Lee byla stále v pohybu, ve vlaku, na kole, na povozu taženém oslem. Křižuje Evropu, její metropole a galerie, ale také třeba italský venkov, aby navštívila zapadlou poustevnu kdesi v kopcích za Sienou, o které slyšela zajímavé zkazky. Ve svých asociativně skládaných myšlenkách a popisech přeskakuje z místa na místo, vše se jí propojuje, odkazuje na sebe, vyvolává nové a nové obrazy – a uchvacuje.
Vernon Lee v jednom svém textu popisuje fenomén „snu noci svatojánské“, zjevení mimořádných až magických skutečností, typických pro horké italské léto, kdy se probouzejí stará antická božstva a místa dostávají kouzelný ráz. Mám radost, že mým letošním letním florentským zjevením byla právě ona.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
