Magdalena Platzová: Knižní klub

Sraz se konal v podzemním sále irské hospody, což se doplňovalo s diskutovaným titulem, románem Long Island od Ira Colma Tóibína. Tu knihu jsem, přiznám se, nečetla. Ani její předchozí díl, který se jmenuje Brooklyn. A řeknu vám rovnou, že potom, co jsem o ní slyšela, ji ani nebudu číst.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Koleje

Vždyť i zkorumpovaný kritik z listu The Guardian (říkám zkorumpovaný, neboť na konci jeho recenze je objednávka na knihu, z níž jeho noviny dostanou provizi) píše, že se v románu v podstatě nic neděje. Pasivita hlavní hrdinky přivádí čtenáře k šílenství, a když se konečně, na posledních padesáti stránkách začnou věci hýbat, působí to nedůvěryhodně.

Otázky zůstávají zásadně bez odpovědí, a „když Jim zjistí, že nemá co říct, nebo když postava vejde do pokoje a ten, koho hledá, tam opět není, čtenářovo srdce se propadne o tři patra níž“. Kritik však vzápětí otočí, co mu zbývá, a vyzdvihuje čtenářskou frustraci jako důkaz rafinované kvality: Je pravda, že většinu práce musí čtenář odvést sám, říká, ale je za to odměněn.

Nu, dámy z knižního klubu měly jiný názor. Na rozdíl od kritika si knihu koupily, věnovaly jí svůj volný čas a nemají důvod předstírat, že král není nahý.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Vojta a Irena v Lyonu

Postavy a jejich osudy neporovnávají s tucty dalších knih, kterými byl kritik nucen se prokousat, aby měl na nájem, ale přímo se svou vlastní zkušeností.

Hlavní hrdinka Tóibínova románu je Irka, provdaná v Americe za Itala. Zápletka románu se odehrává kolem aféry jejího manžela s jinou ženou a posléze kolem jejího vlastního mimomanželského vztahu doma v Irsku. Jde o dávnou lásku, která možná bude pokračovat a možná ne, každopádně milenec se neoženil, dvacet let zůstal sám. Jak to vyjádřila členka klubu: Co je to za chlapa? Dvacet let jenom kouká na moře? Proč něco nepodnikl.

Mužské postavy, shodly se přítomné ženy, mezi kterými byla Indka, Japonka, Irka, Italka, Američanka a Francouzka, se Tóibínovi vůbec moc nepovedly, jsou slabé a ploché. Rovněž hlavní hrdinka postrádá osobitost, kromě toho, že je hezká, se o ní nic nedozvíme. 

Čtěte také

Magdalena Platzová: Také jeho milenkou

Co je to za ženskou, říká Italka, která dvacet let žije v jedné zemi a neudělá si jedinou kamarádku? To přece není možné.

Děj, podle recenzenta mistrně pomalý, se čtenářkám zdál rozvleklý, často z něj vypadly a musely se do čtení nutit. Na posledních padesáti stranách se konečně chytly, ale pak příběh náhle skončil, bez varování a rozuzlení.

„Jako nějaký seriál,“ řekla Lara. „Vsadím se, že Tóibín už píše další díl.“

To nejzajímavější, co se v irské hospodě nakonec probíralo, byly naše vlastní osudy.

Zkušenost života v cizí zemi jsme s hrdinkou Long Islandu sdílely všechny, stejně jako návraty do starého domova, kde se v naší nepřítomnosti vše změnilo. 

Čtěte také

Magdalena Platzová: Pod vlivem ženské odvahy

Italka nám popsala typickou sicilskou neděli: nekonečný oběd v kruhu širší rodiny, který končí až ve večerních hodinách a z něhož se nikdo nesmí omluvit.

A na závěr se rozvinula poněkud provinilá debata o tom, jak kdo nekomunikuje se svými rodiči. Rekord držela Japonka, která otci volá jednou za rok, protože si s ním nemá co říct. 

Odcházela jsem plna inspirace, ale i obav. Protože příští kniha, kterou budou dámy diskutovat, bude moje. Nejsem si jistá, zda tolik upřímnosti vydržím.