Magdalena Platzová: Také jeho milenkou
Některé obrazy a sochy jsou jako staří přátelé. Když projíždíte kolem, stavíte se za nimi alespoň na skok, obejmout je a ujistit se, že jsou ještě tady. S tím cílem jsem v New Yorku nedávno zamířila do Muzea moderního umění a do Metropolitního muzea.
Během mých newyorských let jsem zvláště v Metu strávila mnoho času. Bydleli jsme nedaleko a jít zabloudit do labyrintu výstavních síní, ze kterých se jako ve snu otevíraly stále nové postranní vchody k dosud neobjeveným pokladům, bylo to nejsnáze dostupné dobrodružství pro ženu s jedním a později dokonce dvěma miminky.
Není divu, že mi některá díla přirostla k srdci a že si přesně pamatuji, kde je hledat. A že vnímám jako svým způsobem zradu, když své přátele na jejich místech nenajdu. V dnešním zpolitizovaném ovzduší se k pocitu vykořeněnosti navíc přidává i úzkost: Co když byl ten nebo onen obraz shledán morálně závadným a odputoval na dobu neurčitou do skladů zapomnění?
Tuto obavu podporuje fakt, že se v galeriích objevila spousta nových jmen, hlavně ženských. Sílu jejich děl prokáže čas a je jistě dobré, že tyto umělkyně konečně dostávají šanci být viděny. Doufám jen, že to nebude na úkor jiných obětí, zatímco některá jména zůstávají na výsluní děj se co děj. Jako balvany, s nimiž nelze hnout, hlavně proto, že nikoho ani nenapadne s nimi hýbat.
Čtěte také
Dobrým příkladem je Auguste Rodin, v puritánské Americe kupodivu nesmírně populární. Nejedna newyorská panička z přelomu minulého století si od něj nechala sochat ruce; byla to móda.
Vedle půvabných rukou za sebou tento sochařský obr, jak byl přezdíván, zanechal množství pokroucených ženských aktů, v kameni, bronzu i na papíře, které lze chápat jako druh násilí páchaný na ženských tělech, jež jsou tu jen a jen erotickým objektem a ničím víc ani být nemají. To je známo a určitě není důvod vyhánět Rodinovy sochy z muzeí. Trochu kritického přístupu by však neškodilo.
V kontextu moralistického míchání karet je například naprosto nepochopitelná zmínka, již kurátoři Rodinovy rozsáhlé expozice v Metu, věnují Camille Claudelové. Talentované sochařce, jejíž umění a také život padly za oběť předsudkům patriarchální společnosti, její katolické rodině a také Rodinovi.
Čtěte také
Její rozsáhlé dílo je tu zastoupeno drobnou soškou klečící ženské postavy s prosebně vztaženýma rukama, kterou Claudelová vytvořila v roce 1898, kdy se začala nenávratně propadat do bídy. Není umístěna samostatně, ale ve vitríně věnované Augustu Rodinovi a ženám. Jinou ženu než Camille tu však nenajdeme.
Zato je tu popiska, na níž stojí, že Claudelová byla nejschopnější Rodinovou žačkou, která přispívala k rozkvětu jeho ateliéru a byla také jeho milenkou. Soška prý vyjadřuje napětí mezi uměleckým, emotivním a sexuálním vztahem k Rodinovi. To je vše, co se dozvíme o sochařce, jež navzdory svojí krátké kariéře vytvořila řadu originálních, pozoruhodných děl. Když začal Rodin se svou studentkou Camille spát, bylo mu 43 let a jí bylo 19! A je nade vší pochybnost, že tento vztah, z něhož Rodin vyšel se ziskem, neboť Camille mu několik let poskytovala svůj talent a sílu a pracovala na jeho sochách, tedy že tento vztah měl pro mladou sochařku bez pevného zázemí tragické a fatální následky.
Čtěte také
Nejen kvůli společenskému odsudku, který ji pronásledoval, ale i proto, že bylo skoro nemožné dobovým kritikům dokázat, že svá díla tvoří nadále sama, bez Rodinovy pomoci.
Než ji uvést takto, bylo by lepší Camille Claudelovou v Metu vůbec nezmiňovat. Ušetřit ji toho ponížení.
Ve Francii už tato sochařka dostala prostor, který jí po právu náleží. Za oceánem ale na svoji šanci očividně teprve čeká.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
