Magdalena Platzová: Podivná místa touhy

Místa, po nichž toužíme, ale nikdy jsme je nenavštívili, snad ze strachu, abychom nepřišli o svoji představu. Téma jako stvořené pro melancholii končícího léta.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Felice a sloupy stvoření

Sigmund Freud má k tomu co říct. V dopise Romainu Rollandovi, který napsal čtyři roky před svou smrtí, analyzoval zážitek z počátku září roku 1904, kdy se se svým mladším bratrem nečekaně ocitl na athénské Akropoli.

Mířili původně na Korfu, ale v Terstu je od té cesty jejich známý odradil s tím, že na ostrově je příliš horko. Doporučil jim místo toho cestu do Athén. Vše nasvědčovalo tomu, že je to výborný nápad, loď odplouvala ještě to odpoledne.

Přesto oba reagovali na návrh odmítavě, vypočítávali všechny překážky a úskalí takové cesty. V podstatě upadli do deprese. Což jim nezabránilo v tom, aby se dostavili do kanceláře lodní společnosti Lloyd a zakoupili lístky do Athén. Když pak stáli na Akropoli, píše Freud, jeho nevěřícnost, že je opravdu na tom vysněném, vytouženém místě, se mísila s blažeností a s pocity viny. Hlavně vůči otci, který se do Athén nikdy nepodíval.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Osamělý pěšák z bronzu

Při analýze, která mu trvala přes třicet let, byl Freud schopen ve své první odmítavé reakci i v rozporuplných pocitech na Akropoli rozeznat hned několik obecně sdílených psychických zábran: Pocit, že něco je příliš dobré na to, aby to byla pravda; obavu z úspěchu nebo splněného přání; přesvědčení, že si to dobré v podstatě nezasloužíme a také strach z překonání úspěchu svých rodičů nebo jiné autority.

Krom Athén měl Freud ještě jedno velké tabu: Řím. To měl společné se svým odrodilým žákem Carlem Jungem.

Podíval se tam v roce 1912, rok poté, co už do Říma směřoval, ale jako onen nejmenovaný poutník v úvodu se obrátil už u jezera Trasimeno a nikdy tam nedojel.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Koncese na věčnost

Vysvětloval to tak, že sám sobě zakázal splnit si své největší přání, protože se identifikoval s Hannibalem, jenž také nikdy do Říma nevstoupil. Pro Freuda byl Řím zaslíbeným městem touhy, kde se protínají všechny roviny existence. Symbolem všech hranic, jež mají být překročeny. Z Hannibalova pohledu byl však také objektem nenávisti: imperiální pevnost, která musí být dobyta. Freud toužil věčné město dobýt a zničit, ale zároveň se v něm usadit a stát se Římanem – jak napsal svojí ženě Martě.

Carl Jung naproti tomu, ač sjezdil celou Itálii, do Říma opravdu nikdy nevkročil. Když se, shodou okolností také v roce 1912, plavil lodí z Janova do Neapole a přiblížil se zeměpisné šířce, na níž leží Řím, stál prý u zábradlí a myslel si: „Tam tedy leží Řím, ta dosud dýmající výheň, z níž se šířily prastaré kultury ve spleti kořenů křesťanského a západního středověku. Tam dosud žije klasická antika v celé své nádheře a bezohlednosti. Vždycky se divím lidem, kteří jezdí do Říma stejně jako třeba do Paříže nebo do Londýna,” napsal Jung.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Lyonská Bílá paní

„Jistě, také Řím si můžete vychutnat pouze z estetického hlediska. Ale pokud tam na vás na každém kroku působí duch, který se vás dotýká. který tam bloudí, když na vás tu zbytek zdi, tam sloup hledí s tváří, kterou okamžitě poznáte, je to něco úplně jiného. I v Pompejích se mi otevřely nepředvídané obzory, uvědomil jsem si nečekané věci a vyvstaly přede mnou otázky, které byly nad mé síly.”

Už ve stáří, v roce 1949, se Jung přece jen k cestě do Říma odhodlal. Při nákupu jízdenek jej však postihla mdloba a odvážný plán byl navždy odložen.