Magdalena Platzová: Koncese na věčnost

Kam máš namířeno? Zeptal se. Odpověděla jsem po pravdě, že musím napsat tuto úvahu a zatím nevím, o čem by měla být. Hodlám proto využít blízkosti pařížského hřbitova Père Lachaise, abych tam načerpala inspiraci. Valerio odvětil, že tam byl už včera a nenalezl hrob Marcela Prousta.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Brancusi versus Spojené státy americké

Bylo skvostné májové ráno. V ulici, jíž jsme se ubírali, kvetly stromy a záhony plné kvítí, na němž pilně pracovaly včelky. V rue Bagnolet jsme se zastavili v knihkupectví, kde jsme předchozího večera vystupovali na setkání, jež uspořádal náš společný francouzský nakladatel. Pozdravili jsme sympatického vedoucího Arna a pokračovali v cestě.

Před vchodem na hřbitov Valerio zahlédl knižní budku. Pro mne jsou tyto budky takové věštírny, často v nich najdu nějaké znamení. V této čekalo souborné vydání textů Roberta Desnose, francouzského surrealisty, který zahynul v Terezíně, a životopis Gabriela D´Annunzia, k němuž mi Valerio poskytnul komentář.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Lyonská Bílá paní

Valerio Varesi je italský spisovatel. A zatímco spolu pronikáme branou na hřbitov a pokoušíme se lokalizovat hrob Marcela Prousta, trochu vám jej představím.

Přezdívá se mu italský Simenon, což – protože Simenona miluje – přijímá s potěšenou skromností. Pochází z Parmy, studia filozofie v Bologni zakončil prací o Kierkagaardovi. Má velice rád Kafku. A píše úspěšné romány, kterým se ve Francii říká „černé“. Jsou to temně laděné příběhy s detektivní zápletkou, v nichž se detektiv Soneri vypořádává se společenskými i filosofickými problémy a životem vůbec. Varesiova Itálie je mlhavá a deštivá a jeho Soneri je nostalgik. Společníka pro hřbitovní vycházku jsem si nemohla vybrat líp.

Čtěte také

Magdalena Platzová: K-pop a knedlíky

K Proustovu hrobu vedla jedna z hlavních cest, které hřbitov protínají napříč. Na některých náhrobcích, které jsme míjeli, byla vyryta slova: koncese na věčnost. Za mystickým obratem se skrývá Napoleonova vyhláška z roku 1804, která reformovala systém pohřbívání v demokratickém duchu. Urození i neurození dostali stejné právo na pohřeb. Nově vznikla i možnost koupit si hrob na vždy, což znamená, že není možné jej zrušit, i kdyby se o něj nikdo nestaral.

Minuli jsme hrob mladého novináře Viktora Noira, který se v roce 1870 stal spíše náhodou symbolem revoluce, když jej při osobní roztržce zastřelil bratranec Napoleona Třetího. Z důvodů, které nelze dohledat, má bronzová socha mrtvého žurnalisty, která leží na hrobě v životní velikosti, údajně vliv na milostný život žen. Vyleštěná místa naznačují, kde je třeba se jí dotknout. Jsou to rty, boule v rozkroku a pravá a levá špička boty. Co se kouzel týče, také náhrobek Oscara Wilda je zřejmě nadán nějakou mocí. Hřbitovní správa kolem něj musela umístit plexisklo, aby ochránila bílý kámen před otisky rudých ženských rtů.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Zdenka v Paříži

To černý mramorový náhrobek Marcela Prousta žádné známky milostné magie nenese. Osychalo na něm jen pár růží a macešek.

Pak se Valerio rozloučil a já, už sama, pronikla do jedné z nejstarších částí hřbitova, kde se na strmém pahorku tísní a propadají hroby a pohřební kaple. Kaštany kvetly naplno, podobné svícím. Hluk města sem nedoléhal.

Sedla jsem si na jedny rozvalené schůdky a zaposlouchala se do ticha a zpěvu ptáků. Tady je dobojováno. Nejraději bych tu také zůstala sedět na věčnost. V míru, který jsem do sebe sála. Kdyby jej bylo možné zabalit a odnést s sebou, šel by v dnešním světě na dračku.