Magdalena Platzová: Lyonská Bílá paní

Nalézal se v ní totiž nejsnáze přístupný kousek přírody, měřeno od našeho domu v drobných krůčcích tříměsíčního štěněte. Přírody nehezké, skoro depresivní, ale ve městě jako je Lyon a zvláště v centru, vezmete za vděk čímkoli, co je zelené. I lodyhami přerostlého plevele.

Čtěte také

Magdalena Platzová: K-pop a knedlíky

Město totiž upravilo část ulice Catelin jako pěší zónu a v novém dláždění, zřejmě v očekávání příštího vývoje, zanechalo čtyři velké obdélníkové jámy. Ty potom zarostly. Jak říkám, hezké to nebylo, ale pejskovi to stačilo, vrhal se z vyvýšeného okraje do bujné spleti býlí, v níž se povalovaly odhozené kelímky a jiné odpadky a také hovínka psů z celé čtvrti, kdo by je v tom nepořádku sbíral. Pak jednoho dne jámy zmizely. A na jejich místě se objevily úhledné, mulčovací kůrou vysypané záhony, z nichž trčely nově vysazené stromky.

Naše fenka ani nebyla příliš zklamaná, mezitím totiž povyrostla a začala objevovat nová, vzdálenější teritoria.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Tři péra za kloboukem

Zákoutí, o němž chci psát, se nachází o kus dál, směrem k ulici Jarrente. V těch místech pěší zóna náhle narazí na obrubník a řadu kamenných patníků a vytvoří slepý konec uličce, jež jí z druhého směru běží v ústrety. Vznikne přitom jakási zátočina, hluboké zákoutí, zastíněné dvěma vzrostlými stromy. Jsou to stromy věčně zelené, v duchu je nazývám oleandry, třebaže to oleandry nejsou, a nejsou to ani vavříny. Mají rovné, útlé kmeny a nesmírně bohaté koruny plné tuhého, drobného, tmavě zeleného listí.

Tyto koruny jsou domovem pro stovky, ne-li tisíce ptáků. Ornitolog by hned věděl, ale já se schválně neptám na jejich jména. Ty dva stromy jsou totiž pro mne džunglí. A neviditelná hrdla, jež vydávají všechno to štěbetání, křik a hvízdot si představuji pokaždé jiná, stejně jako křídla, která tlučou ve výšce nade mnou. Někdy to zní jako povstání.  

Čtěte také

Magdalena Platzová: Moje teta

Obyvatelé stromů vnímají velice přesně, co se dole děje. Když se s pejskem blížíme, jejich pokřik zesílí anebo naopak utichnou v napjatém očekávání. Záleží na denní nebo noční době. Dosud jsem měla za to, že v noci spí a probouzejí se až s ranním šerem, ale nedávno jsem šla venčit v půl druhé v noci a stejně křičeli. Bylo mi líto sousedů, v tomhle se nedá spát. Jindy zas, brzy ráno, jsme je zastihly spící. Prošly jsme pod prvním stromem, nic. Pod druhým – ozvalo se osamělé pípnutí jako ze sna. Pak druhé, třetí a než pejsek stačil očuchat patník, byl ptačí pokřik v plném proudu.

V zákoutí se nachází nepoužívaný vchod do školy, výklenek, k němuž vede několik schodů. Je to klidné místo zvoucí k posezení a občas tu lze natrefit na skupinku studentů některého z okolních ústavů. Pojídají oběd nebo jen tak lelkují a k pejskově radosti za sebou nechávají upatlané obaly od McDonalda, zbytky čipsů a jiné pochoutky.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Zdenka v Paříži

V noci ale, pokud zrovna nemrzne nebo hustě neprší, přespává ve výklenku Bílá paní. V teplých měsících na ni lze natrefit každou noc, kolem půl desáté je už na místě. Paní neurčitého věku, jejíž tvář se mi v šeru nikdy nepodařilo rozeznat, oblečená do čistě bílé, přikrytá bílou dekou, kterou si na spaní stahuje přes hlavu. Než se uloží, sedává na nejvyšším schodu. Odpoví na pozdrav, ale nic víc.

Když ji míjím, mám v zádech mrazení. Říkám si, zda je živá anebo je to duch. Pokud je živá, kde asi bydlí? Kdyby žila na ulici, museli bychom ji přece vidět i přes den. A pokud má tady někde byt, proč chodí spát ven? Jaký je její příběh? Měla bych zkusit dát se s ní do řeči.

Přes zimu jsem Bílou paní neviděla. Ale pomalu nastává jaro, noci se budou oteplovat. Ukáže se ještě? Nebo ji to odneslo jinam?