Magdalena Platzová: Tři péra za kloboukem
Osm měsíců zimy, čtyři měsíce léta a přece šťastni. To je napsáno křídou na stařičkých vratech jednoho z domů, jež připomínají koráby se soustavou ráhen, bidel, kůlů, žebříků a sítí, jen vytáhnout plachty a vyplout.
Nevím, zda tady, ve vesnici St. Véran, v alpském údolí Queyras, ve výšce 2000 metrů nad mořem, lidé byli nebo jsou opravdu šťastni. Jisté je, že extrémní podmínky, v nichž museli přežívat, je přiměly zorganizovat si svoje společenství způsobem, který byl výjimečně soudržný a pozorováno zvnějšku moudrý. Jeho stopy lze rozeznat i dnes, kdy rychlá doprava, laciné energie a dostupná zábava dávno rozložily původní způsob života.
Čtěte také
Lidé zde potřebovali jeden druhého a svoje zvířata. Nejen kvůli jídlu, hřáli se navzájem. Zima se tu někdy v květnu překulila rovnou do léta a v září už se dal čekat první sníh. Žito – nic jiného se tu z obilnin pěstovat nedalo – se sklízelo ještě zelené a nechávalo se ve snopech dozrát pod střechou.
Všechny domy ve vsi jsou postavené na příkré jižní stráni, aby pochytaly co nejvíce slunce. A na jejich zdech najdeme možná jediný projev marnivosti, v němž se místní předháněli. Od renesance až do devatenáctého století tu byly v módě sluneční hodiny. Vymalované s ptáčky, květinami a průpovídkami. Mít je byla otázka prestiže, o čas prý ani tak nešlo.
Čtěte také
Spodní část domů je z kamene, jakási podsada, která dříve ukrývala jedinou velkou místnost. Na straně u okna byly postele, stůl a ohniště a u protější zdi byla stáj pro krávy, kozy, prasátka. Nad obytnou částí domu se tyčila mnohonásobně větší stodola, jejíž smysl nám uniká, dokud si neuvědomíme, že to, co umožnilo lidem a zvířatům přežít, byly zásoby. Obilí, seno, dřevo na topení, to vše muselo být už v září pod střechou, ale zároveň na vzduchu. Čtyři měsíce léta stačily tak na to, aby se co nejrychleji zaselo, sklidilo, nařezalo, posekalo.
Půdy napěchované hořlavinami byly náchylné k požárům a vesnice zavedla několik ochranných opatření. Rozdělila se do pěti celků, navzájem izolovaných, z nichž každý měl svoji vlastní studnu na hašení. Sousedé se střídali v držení noční hlídky a také měli až do dvacátého století svou vlastní pojišťovnu. Pokladnu, do níž každý ukládal pravidelný příspěvek, a pokud někomu shořel dům, prostředky byly použity na obnovu. Sousedé se skládali i na společné pasáky dobytka a také na učitele.
Čtěte také
Existují záznamy o tom, že místní děti už v patnáctém století docházely během šesti měsíců do školy. Učitelé byli najímáni na sezónu. Zdejší úcta ke vzdělání byla tak velká, že se dostala i do literatury, Viktor Hugo v Bídnících píše: „Malá obec o dvanácti až patnácti číslech často nemůže uživit kantora, a proto mají učitele, které platí celé údolí; ti procházejí vesnicemi a vyučují osm dní v té, deset v oné obci. Ti kantoři chodí na výroční trhy, kde jsem je viděl. Poznáte je podle psacích per, nosí je zastrčena za šňůrkou klobouku. Ti, kdo vyučují jen čtení, mají jedno péro; ti, kdo učí čtení a počítání, mají – dvě péra; ti, kdo vyučují čtení, počtům a latině, mají tři péra. To jsou velcí mudrci. Ale jaká hanba být nevzdělaný! Dělejte to jako lidé z Queyras.“
Čtěte také
Jediné, co mám těm statečným učitelům za zlé, je, že prý zakazovali dětem mluvit v místním jazyce patois, což není upadlá forma francouzštiny, nýbrž svébytný jazyk, který se vyvinul z latiny. Dnes jím už hovoří jen pár stařečků, což je velká škoda. Například spadnout se v něm dá říci hned dvěma způsoby. Pokud se při pádu valíte z kopce, je to barula. A když žuchnete z výšky, je to zas spíše pikata.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
