Magdalena Platzová: Alžírsko, skulinou

V ostatních igelitových taškách táhla, ona a její muž, svazky nějakých velice těžkých plodů, nebo snad kořenů, viděla jsem jen suché žluté stonky a listy podobné kukuřici, ty čouhaly ven, ale na kukuřici to bylo moc těžké a kulovité.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Dobrodružství Petra Pepře

Byli to venkované, ona v šátku uvázaném přes čelo a v dlouhých šatech, on také v tradičním oděvu s bílou čepičkou na hlavě. Takoví dědové sedávají u nás v Lyonu na náměstí Carnot, vyhřívají se na slunci a vzpomínají na domovinu. Mívají hůlku, ale tenhle byl ještě při síle, statečně táhnul do letadla pytle se sklizní a nadával, že je není kam dát, přihrádky na kufry byly už obsazené a letuška přihlížela, aniž by hnula prstem, staří venkované jí za nějakou námahu nestáli, ono se to nějak vyřeší. Což se nakonec potvrdilo, když jsem vstala a pomohla jim pro tašky najít místo.

Babička se pak na mne natiskla z levé strany, zatímco přes uličku z druhé strany se usadila ještě jedna, právě taková, a celou dobu mne se zájmem pozorovala. Vždy, když jsem otočila hlavu vpravo, setkala jsem se s jejím pohledem. Něco se mi též pokoušela říct, ale francouzsky to myslím nebylo.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Stříbrný vítr

Po přistání, během kterého se okolní pasažéři v duchu modlili, což jsem odečetla z pohybu jejich rtů, se na mne ta přes uličku usmála, políbila si špičky prstů a odeslala polibek vzhůru k Alláhovi, který se o nás zas dobře postaral.

Tato dvě gesta, jedno královské a druhé děkovné, namířené vzhůru, patří do malé sbírky, již jsem si přivezla ze své krátké, ale intenzivní cesty do Alžírska.

Všimli jste si někdy, jak hluboko se tahle blesková nahlédnutí dokážou vrýt? Připomíná to okamžik, kdy mezi tmavými mraky na obloze pronikne paprsek slunce a ozáří krajinu. Má sílu bodového reflektoru a každý detail v něm vynikne mnohem plastičtěji, než ve světle, které se může volně rozptýlit.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Pohlednice z lázní Kodaň

Stejně tak jsem skulinou několika hodin před oficiálním programem, kvůli němuž mne do Alžíru pozvali, a který souvisel s literaturou, mohla zahlédnout věci, které bych při delší, uvolněnější a tedy méně soustředěné návštěvě, možná nevnímala, nebo by mi nepřipadaly důležité.

V časové tísni všechno nabývalo jedinečného významu: pomačkané automobily v sobotní dopravní zácpě, vůně prašné hlíny a kůry v botanické zahradě, pohled na modrou plochu Středozemního moře z druhé, africké strany, prodavač bambusových píšťalek, gesta, slova, dálniční ukazatel se šipkou na Oran. Chuť pečené polenty s cizrnou a jehněčího masa na olivách. Předimenzovaný, v ostrém slunci oslnivě bílý monument věnovaný mučedníkům Alžírské války za nezávislost, který je v hlavním městě vidět odevšad. Následkům složité historie se tady vyhnout nelze, stejně jako tomu památníku.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Kartotéka snů

V Česku se s problematikou postkoloniálního světa často nesetkáme, tedy ne z první ruky. Ale musím říct, že tváří v tvář svým novým přátelům, spisovatelům z Alžírska nebo třeba z Kamerunu, jsem tomu ráda. Nemám sice za sebou velkou francouzskou, anglickou, španělskou nebo německou literaturu, ale zase nemusím cítit vinu za to, co moji předkové ve světě vyváděli ve jménu křesťanství, peněz nebo jakéhosi pokroku.