Magdalena Platzová: Kartotéka snů

Takový vjem omamného pohybu jsem ve snu zažila poprvé a přetrval i po probuzení, což mi dovolilo sen hbitě zařadit do mojí mentální kartotéky. Spadal do skupiny číslo tři, nazvané Sny o rozkoších, 

Čtěte také

Magdalena Platzová: Ampère in Love

Jaké sny máte vy? Jste schopni si je zapamatovat? Zapisujete si je? Hledáte jejich vysvětlení? Nebo máte přes den tolik práce, že se vám ani nic nezná? Je pravda, že když vás ze spaní vytrhne budík, když chybí doběhová rovinka, je těžké si na něco vzpomenout, často zbyde jen pocit.

Já mám sny rozdělené do tří skupin. První bych nazvala Epické sny. Ty jsou jako knihy napsané ne příliš originálním autorem. Vynořují se v nich stejné motivy, vracím se do míst, která znám z předchozích snů, potkávám se se známými lidmi. Mám svoje snové město, snový domov, řeku s mostem a kopcovitým břehem, který připomíná ten vltavský. Mám snové metro a tramvaj a výtah, který nikdy nezastaví v patře, do něhož potřebuji jet, někdy nezastaví vůbec a sjede do sklepení, kde se teprve dějou věci.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Pražské trofeje

V epických snech se vyskytují ty věčně nezabalitelné kufry, kontaktní čočky velikosti dlaně, které se opravdu nevejdou do očí, jsou tam zmeškaná letadla, zkoušky z matematiky a  divadelní představení, v nichž máte vystupovat, aniž byste z role znali jediné slovo. Někdy se mi situaci v epickém snu podaří vyřešit tím, že začnu létat. Potom se rázem sen epický promění v sen létací, což je druhá skupina.

V létacích snech jsem si, na rozdíl od těch epických, často vědoma toho, že sním, a mám tedy schopnosti, které normálně postrádám. Využívám jich k létání, ale i jiným věcem. Zatímco epické sny se podobají věčně přeskupovaným hromádkám starého haraburdí, v těch létacích se vynořují nové situace i místa. Dobře se pamatují, lze se k nim vracet. Zdá se, že mají nějaký význam. Tuším v nich okénko, otevřené jinam.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Jarní výlet do Médocu

A nakonec jsou tu sny o rozkoších, mezi něž spadá i ten včerejší o tanci. Jsou nejvzácnější a pamatuji si je mnoho let, jsou jako dar. Vstupuji v nich beze zbytku do jediného vjemu, je to dokonale přítomné setrvání u něčeho nebo v něčem.

Několikrát už jsem zažila rozkoš zraku, kdy jsem byla vtažena do pohledu na zahradu, krajinu, rušný benátský kanál nebo fasádu barokního kostela. 

Zažila jsem rozkoš ze zvuku, kdy jsem naslouchala hlasu, jehož slovům jsem nerozuměla, ale vnímala jsem jeho barvu a vibrace.

Rozkoš z hmatu, kdy jsem se špičkami prstů dotýkala chmýří.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Terezka jde do Compostely

Rozkoš ze samoty, kdy jsem se ocitla v dokonale izolovaném tichém a světlém prostoru v podzemí rušného města a postupně si uvědomovala, že se do něj mohu pomalu otevřít.

Rozkoš z četby, kdy mi běžely před očima řádky textu, jež obsahoval podstatu. Byl to absolutně krásný text, po němž už nebylo třeba v psaní pokračovat. Někdy jsem jej napsala já, někdy ne, ale nikdy se mi bohužel nepodařilo vynést z něj do bdění třeba pár slov. 

Rozkoš ze sexu tu také byla.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Myší kouzlo

Nelze ji však zaměnit s rozkoší z blaženého splynutí s druhým člověkem nebo bytostí. Říkám bytostí, protože kdysi dávno byla v jednom takovém snu mým protějškem mořská panna. Tehdy jsem se ji bála obejmout a ona zmizela pod hladinou, plakala jsem ještě po probuzení.

Je to už asi třicet let, ale jako by to bylo včera, sny mají svůj vlastní čas a prostor. Možná se ta mořská panna ještě vrátí, budu ji vyhlížet.