Nina Rutová: Abrahám

Bible praví, že Abrahám naložil dříví pro zápalnou oběť na svého syna Izáka. Sám nesl v ruce oheň a nůž. „Kde je beránek k zápalné oběti?“ ptá se syn. „Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu,“ vyhnul se přímé odpovědi Abrahám. Tak šli oba spolu.

Bohuslav Reynek: Abrahám|foto:Veronika Reynková

Na hoře Moria poslušen Božího rozkazu Abrahám vztáhl ruku a vzal nůž. Co asi prožíval Izák ve chvíli, kdy pochopil, že obětí má být on sám? Jsem přesvědčena, že se modlil. Vroucně se modlil. Nic jiného už nezbývalo. To kvůli Izákovu obrácení Bůh seslal anděla, který zastavil Abrahámovu ruku. V momentě nejvyšší zkoušky se Abrahám nemodlil. Byl poslušen.

Zůstaneme-li u podobenství, mnozí otcové spořádaných rodin, podobni Abrahámovi, znovu a znovu obětují své syny, když je opouštějí, zrazují, nebo od nich odcházejí za jinými s omluvným „Já to neplánoval, mně se to stalo“. Věřím, že v jistém smyslu (nejsou to přece rození padouši) také oni „poslechnou hlas Boží“, a to i přesto, že je nutí k nebývalé – až k abrahámovské – krutosti.

Čtěte také

Nina Rutová: Dělej jen to, co dělají místní

Jak jinak si vysvětlit jejich větu „Já to neplánoval, mně se to stalo“. Rozumem je to nepochopitelné. Postrádá to logiku. Zkusme ale výrok, kterému se v komediích smějeme, vzít vážně. Uvěřme, že muži odcházejí od rodin ne ze své, ale z boží vůle.  A pojďme v úvaze ještě dál: Je možné, že ke zradám otců dochází proto, aby se i synové obrátili, konvertovali a byli lidskou zradou přivedeni k Bohu? Mají synové, máme i my ostatní z příběhu pochopit, že na Boha se v posledku můžeme spolehnout, svěříme-li svůj osud do Jeho rukou?

Pojďme tradiční výklad o zkoušce Abrahámovy víry revidovat: Bůh si byl otcem Abrahámem jistý, byl mnohem zvědavější, zda si k němu najde cestu i jeho syn. Teprve vteřinu před smrtí Izák Boha oslovil. Mnozí z nás Ho oslovují teprve pár okamžiků před skutečnou či symbolickou smrtí.

Čtěte také

Nina Rutová: Muchomůrka jarní

Připustíme-li, že to Bůh ponouká Abraháma i další otce k absurdnímu činu a oni poslechnou, dává výrok „Já to neplánoval, mně se to stalo“ smysl.

A tak mi dává smysl, že stejně jako Bůh zachránil Izáka, může zachránit i další zrazené a opuštěné syny. Nenajdou-li dřív náhradu v omamných látkách, mohou objevit nového a mnohem spolehlivějšího Otce.

Vyložit si ten příběh takto, znamená pro mne pochopit nepochopitelné a chystanou vraždu – otcovu zradu – odpustit. Kéž bychom dospěli všichni, kterých se to týká, k odpuštění. 

Čtěte také

Nina Rutová: Jak naše ves přišla o koláče

Zbývá už jen otázka: A co Abrahám? Raduje se z nedokonané vraždy a dál spokojeně žije? Nebo se v něm ve chvílích, kdy naslouchá tichu nebo dětskému pláči, ozve svědomí? Nejtěžším úkolem je totiž odpustit sám sobě. A to i tehdy, kdy nás k něčemu absurdnímu, ponoukne sám Bůh.

Kierkegard o tom ví v Bázni a chvění své.