Nina Rutová: Dělej jen to, co dělají místní

Možná znáte ten stav, kdy přijedete na nějaké místo vzdálené od vašeho domova tisíce kilometrů a hned tam vidíte něco, co vám domov připomene. Morávka má vodní nádrž a vodopády, které se jmenují Suché. Termální prameny v pohoří Voras se jmenují Pozar. Na rozdíl od přeplněných pláží a památek jižního Řecka, panuje tu klidná atmosféra, personál i hosté mluví jen řecky, voda v řece mívá 37 stupňů i v zimě.

Čtěte také

Nina Rutová: Muchomůrka jarní

Po koupelích zachtělo se mi výletu do hor. Google psal o snadné trase k vodopádům kataraktes Kounoupitsa a cesta měla začínat za restaurací s bazénem. Když servírka máchla rukou stejným směrem jako Google i místní ledabylý rozcestník, považovala jsem informaci třemi zdroji za ověřenou. Cesta podél řeky byla zpočátku pohodlná, vysypaná drobnými kamínky a pískem.

Už za dvacet minut bylo však stezku ve strmém úbočí skalnaté hory těžké najít. Nevzdala jsem to. Zdolávala jsem uzounké cestičky s uvolněnými kameny, lepila jsem se tělem na skály. Z výšek mám závratě, ale bylo tam tak krásně a připadala jsem si v plném slunci tak mladistvě. Bylo mi jen dost divné, že mě nikdo nenásleduje ani nepředbíhá.

Čtěte také

Nina Rutová: Jak naše ves přišla o koláče

Na nejnebezpečnějších místech pěšinek (leda tak pro kamzíky) bylo tu a tam něco, co připomínalo šmouhy od krve, ale pochopila jsem, že jsou to řecké turistické značky. S láskou jsem vzpomněla na Klub turistů a značení z Velké Morávky na Lysou horu... Nebudu vám líčit celý výlet. Po devadesáti minutách jsem nedošla k vodopádům Kounoupitsa, ale na hranici své odvahy i sil. Kromě černých myšlenek začalo nad řeckými horami černat i nebe. Mám spousty fotek. Jsou na nich draví ptáci, vykotlané tisícileté stromy, bílé skály se žlutými květy ve štěrbinách, ještěrky i hadi.

Cesta zpátky mi trvala tři hodiny. Bloudila jsem fyzicky i v myšlenkách, které mne zavedly k rybníku Kaménka na Vysočině. Už tenkrát jsem přece pochopila, že nemám dělat nic, co nedělají místní. Když jsem na Vysočině chodila po břehu rybníka, ve kterém se nikdy nikdo nekoupal, řekla jsem si, že přece nebudu stejný blázen jako zdejší a svobodně jsem doplavala doprostřed.

Čtěte také

Nina Rutová: Moje Řecko v horách

Až tam – daleko od břehu – jsem zaznamenala zajímavou rodinnou scénku. Po domluvě, která proběhla mlčky, se labutí samice oddělila od svého ptačího partnera a s hnědě opeřenými potomky plavala na opačný břeh – pryč ode mne. Labutí otec si to naopak namířil přímo ke mně. Donutil mě k plaveckému rekordu a v rybníce se dál nikdo z okolí nekoupe. Ani já ne.

Zatímco na severu Řecka mi hrozilo, že spadnu ze skály, na Vysočině mě nakonec „porazila“ labuť. Od té doby, když nevidím nikoho v plavkách nebo na pěšině, beru to jako varování, ne jako výzvu a pozorně sleduji ty, kteří už se zítra nikam chystat nemusí.