Petr Šourek: Platón není úča

Odbelhal se, jako přišel – na třech nohách. Pojmenoval jsem ho Tripodi – Trojnožka a to jméno se mezi spolužáky ujalo. Sem tam dostal zbytek svačiny. Jednoho dne jsme si všimli, že Trojnožka nestahuje k tělu levou přední, ale pravou zadní tlapku. Chodil tedy na třech jiných nohách než včera. Ale jen do večera. Ráno se variabilní invalida belhal zase na třech jiných nohách.

Čtěte také

Petr Šourek: Zoon apolitikon

Na Trojnožku jsem si vzpomněl, když jsem pracoval na Sokratově obhajobě. Sokrates měl ve zvyku zaklínat se psem. Také v Obhajobě, kterou napsal Platón, vzývá psa. 

„A pro psa, Athéňané…,“ říká Sokrates, jako by se dovolával boha. Živě jsem si představil tisícihlavé shromáždění u athénského porotního soudu. Jenom soudců bylo v porotě 501. Kolem musela být spousta dalších lidí.

A nebyli tam jenom lidé. Byli tam i psi. Nějaký ten starověký Trojnožka ležel vzadu za lavicemi a čekal na zbytky ze svačiny. Možná ho vyprovokoval kluk klackem nebo jen tak z nudy vyštěkl. Jak se ozval, Sokrates se k němu odvolal jako k autoritě. Obřadně řekl: „A pro psa, Athéňané…“

Čtěte také

Petr Šourek: Střed jazyka

Připsal jsem do scénáře Sokratovy obhajoby psa. Na paměť našeho Trojnožky. Pes štěkne a Sokrates praví obřadně, jako by se dovolával vyšší autority: „A pro psa, Athéňané…“

Sokratovu obhajobu jsme nejdřív nahrávali jako audioknihu. Psa hrála fenka Tauri – štěkat se jí moc nechtělo. Museli jsme ji zlobit, aby podala patřičný výkon. Teď hrajeme Sokratovu obhajobu v divadle a tam psa nemáme. V roli psa účinkuje herec. Není to náročná role. Je to opravdu jen štěk.

Pes má v textu jen jedno delší vrrr...af!

Čtěte také

Petr Šourek: Koho volí játra?

Naučil jsem se to. Psa občas alternuju. Zkuste si představit, že se mnou sedíte na scéně. Od začátku představení čekám na svůj štěk. Jaroslav Dušek v roli Sokrata se pomalu, ale jistě blíží k místu, kde mám podle scénáře štěknout.

Kde to přesně bude? Upřímně: zase nevím. Slyšel jsem to mnohokrát. Jardův text znám, a přesto si pořád nejsem úplně jistý, kdy ten moment přijde. Sokrates totiž ve své řeči meandruje, uhýbá jako stará řeka, která teče velikými oblouky a množstvím slepých ramen širokým údolím. Motivy na sebe přirozeně navazují, ale kdy co přesně po čem, se nedá snadno říct.

Tohle je velký kumšt napsat. Platón dal dohromady řeč, která je zcela nerétorická, programově antiřečnická. Je napsaná tak, jako by ji nikdy nikdo nezkomponoval, působí improvizovaně, spontánně. Je to řeč muže, který nikdy nic nepsal. Platónův Sokrates mluví přes soudem, jako by stál na rohu tržiště a povídal si s náhodnými kolemjdoucími.

Čtěte také

Petr Šourek: 67, protože 67

Ze psí perspektivy vidíte, co Platón nebyl: Platón nebyl úča.

Úča pro své posluchače ochotně sestaví výtah a seznam a všechny body hezky hierarchicky seřadí, jak jdou za sebou. Úča je korektní až běda. I politicky. Upozorňuje bez ustání na všechny možné chyby v uvažování a vyjadřování. Má dlouhý seznam všemožných zkreslení a pro každou lidskou chybu má pěkný anglický název.

Řešíte prázdnou kostku na dešťovku? Zeptejte se úči. Úča vám řekne, jak sucho řeší filozofie. Je jedno, jestli vychází ze statistiky, z kompilace nebo ze svého dojmu. Úča je vždy připraven poradit, udělá ze sebe vývod a na něj našroubuje závěr.

Čtěte také

Petr Šourek: Slunce

Platón úča není. Nikdy vám nevypíše, co si máte ze Sokratovy obhajoby vzít, co jsou hlavní naučení. Od Platóna nečekejte kurz základů a výklad pro pokročilé a seminář pro doktorandy. Platón vám nesepíše fakta Sokratovy obhajoby a neudělá ani doslovný přepis nebo záznam toho, co Sokrates řekl.

Platón je záludný, ironický jako jeho Sokrates. Komponuje nekompozici, píše nanapsanou řeč...

Platón nechce Sokrata přednášet ani popsat nebo vycpat do muzea. Platón vám neříká, co se stalo. Místo toho to udělá tak, aby se i s vámi stalo to, co se stalo s ním, když potkal Sokrata. Platón není profesor filozofie. Je filozofický dramatik, který vám Sokrata zpřítomní tak, abyste se s ním potkali.