Jan M. Heller: Postediční melancholie

Pochybnosti o smyslu práce u tohoto typu práce člověka pronásledují neustále a konvergují k čím dál naléhavější otázce: Má tohle celé vůbec smysl? Nezaměnili jsme objem práce za velikost výsledku?

Čtěte také

Jan M. Heller: Co smí obraz?

To je přitom jen první rovina příběhu, ta osobní. Otázku, jestli se to vyplatilo, si musí každý zodpovědět sám a u každého velkého úkolu zvlášť, protože tu nejsou ve hře jen faktory ekonomické, ale také historické, etické a také ty, které podle toho, jak to cítím aktuálně, působí jako nejparadoxnější, a proto také nejnepříjemnější: časově-kontrafaktuální. Co všechno nevzniklo, zatímco byly síly a zdroje nasměrovány sem? Co všechno jsme kvůli tomu nestihli? A tím rozhodně nemyslím jen nutnost volby mezi prací a jinou prací.

Je to ostatně i mechanismus popsaný v psychologii: po odvalení velkého úkolu nenastává úleva, ale podivné prázdno. Jako by bylo potřeba, když zmizí každodenní nutnost a tlak běžící setrvale na pozadí, znovu obhájit smysl, který přestal být samozřejmý. 

Čtěte také

Jan M. Heller: Chvála šlofíku

V určité fázi je třeba otevřít dveře do světa a zkusit ho obhajovat tam. V roce 2023 řekl Shad White, americký republikánský politik, že „daňoví poplatníci by neměli financovat zbytečné tituly v odpadových oborech“.

Různé variace na tuto tezi jsou, zdá se, čím dál rozšířenější i v české, mohu-li si dovolit neologizovat, opiniosféře. Deklarovanou zbytečnost vědních nebo vysokoškolských oborů si překládám tak, že jejich výsledky nejsou ihned převoditelné. Nenabízejí patent, neuplatňují se v průmyslu nebo nesaturují pracovní trh.

Obětní beránek má jméno. U nás je zvykem kopat do ekofeminismu a gender studies. Shad White si vybral antropologii, sociologii a – německou literaturu. Úsměvné, že? Jistě, americká perspektiva je trochu jiná než ta naše, ale stačí se podívat, co se v poslední době dělo kolem translatologie na pražské filozofické fakultě.

Čtěte také

Jan M. Heller: Tisa

Bez translatologie by se svět jistě nepřestal točit. Bez edic historických pramenů také ne. Ale kolika oborům, edicím, knihám, studiím to řekneme? Všem? Opravdu připustíme, že je dobrý nápad rušit a omezovat výuku oborů, které jsou na světě od toho, aby si lidé lépe rozuměli?

A porozumění se netýká jen mezijazykové hranice. Ani geografické hranice, vlastnické vztahy, instituce, zákony, regionální rozdíly, předsudky, stereotypy – to všechno nevzniklo dnes ráno. Ale ti, kdo se s tím musí vyrovnávat, jsme my. Máme k dispozici cennou databázi výsledků a máme ji díky lidem, kteří na ní dlouhá léta pracovali. Fakt je to všechno zbytečné?

Je snadné se Shadu Whiteovi a jeho českým názorovým souputníkům smát nebo je zkoušet mentorsky poučovat. Těžší je přiznat si, že postediční melancholie rezonuje ve světě tam venku víc, než by bylo příjemné.

Čtěte také

Jan M. Heller: Kořínky trávy

A ještě obtížnější je poznání, že je problém možná už v samotné otázce: Mělo to smysl? Pokud totiž budeme smysl poměřovat tím, jestli se bez naší práce svět přestane točit, bude závěr nutně beznadějný. A aby bylo ještě hůř, pokud tím, zda hodnota projektu odpovídá vynaloženému životu, povede se nám úplně stejně.

Z dilematu mezi sugestivní otázkou po užitečnosti náročných edičních počinů a nemožností legitimizovat je argumenty, které se na první dobrou nabízejí, bych tedy hledal cestu v otázce uplatnitelného měřítka. Ne všechno, bez čeho se dá žít, je zbytečné. Ale někdy nám pomůže znát příběhy, které pro nás odkryli historikové, velmi pravděpodobně absolventi tohoto oboru na filosofické fakultě. Kdo ty příběhy nezná, vidí krajinu, ale nevidí zemi. Vidí obyvatelstvo, ale nevidí národ.

A tomu by snad porozuměl i konzervativní trumpista White. I mnozí z jeho českých kolegů.