Jan M. Heller: Co smí obraz?

Ne že by nebylo fascinující myslet si, že když něco zakážeme, tak to zmizí, ale snad ještě zajímavější je, na jakou půdu jsme se tímto krokem vůbec dostali – a vůbec o té zajímavosti nemluvím v tak doslovném významu, jak to možná vyznívá.

Čtěte také

Jan M. Heller: Chvála šlofíku

Co se tady totiž vlastně děje? Máme co do činění se softwarem vytvářejícím obrazy, které jsou a současně nejsou pravdivé. Partie, které jsou podle současných společenských pravidel našeho kulturního okruhu odhalené, tedy zejména obličej a hlava vůbec, mohou být na fotce obrazem skutečné podoby člověka. Partie, které mají zůstat zahalené, takovým obrazem nejsou. Mohly by jím být, ale právě že jen mohly. Jsou to jen jakési sekundární znaky: nejsou oním obrazem, ale zastupují ho, označují.

Společenská nepřijatelnost svlíkacích aplikací jistě není předmětem sporu – co má zůstat skryto, nechť zůstane. Tady však už nejsme svědky odhalování něčeho skrytého, ale vytváření něčeho, co ve skutečnosti neexistuje. Na toto vytváření se váže rovněž uměle vytvořená intimita, touha a paměť. 

Čtěte také

Jan M. Heller: Tisa

Není tu tedy ve hře jen lidská důstojnost, ochrana osobnosti a psychické integrity a podobné právnické pojmy, dokonce ani ne jen digitální násilí, jak to výslovně nazvala nizozemská europoslankyně Kim van Sparrentak. Je to příznak posunu v dlouhých dějinách vztahu mezi subjektem, objektem a obrazem v evropské civilizaci: Obraz už nic nereprezentuje, obraz nahrazuje. Právě to je něco, čeho by se zrovna evropská kultura mohla dost bát.

Italská renesance nejen přinesla krásné barvy a proporce, ale rehabilitovala subjektivní vidění, perspektivu. Současně proti subjektivnímu vidění vždy existoval protiproud: od manýristické lehce znepokojující deformace po modernistický rozklad možnosti reprezentace jako takové.

O tom byly napsány celé knihy. Po anonymitu masek na benátském karnevalu, po cinematické obrazy Michelangela Antonioniho, které však přestávají garantovat smysl. A klidně až po přebarvené, přeestetizované a vůbec přepálené filmy Paola Sorrentina, které na první pohled vypadají jako pozlátko a bombast, ale – a tady přijde to důležité – jeví se nám tak právě tehdy, když nevíme, co hledat za nimi.

Čtěte také

Jan M. Heller: Senzitivita od popelnic

Itálie se mi do myšlenek vkrádá intuitivně, ale ona to není náhoda. Tam bych se nechodil učit, tane mi na mysli věta jakéhosi dávno zapomenutého českého politika, pronesená v nějaké televizní debatě v porevolučních časech. Ale jo, právě tam. A právě my Středoevropané, kteří máme potřebu skutečnost a svoji zkušenost nějak rámovat, interpretovat.

Takový Cesare Pavese je u nás známý spíš jako básník, ale je také autorem krátkých próz, které našemu způsobu vnímání působí skoro šok. Právě na našem tématu se to dá dobře ilustrovat: ne že by se jeho hrdinky nesvlékaly. Svlékají se, a ochotně. Jenže tam, kde bychom v okamžicích intimity čekali buď sestup do jiné roviny – traumatu, identity, paměti –, nebo aspoň osobní konflikt či sociální kritiku – u Paveseho se nic takového neděje. Eskalace, zasvěcení, vykoupení – nic. Jen stav světa, slunce, šumění moře a tiché posuny, které nejdou vzít zpět.

Čtěte také

Jan M. Heller: Příběh o Evropě

Zpátky do našich dnů. Dobrali jsme se toho, že umíme softwarově vytvořit silný obraz, za kterým nic není. To je pravý opak toho, co dělají Paveseho hrdinky: žijí silné životní epizody, které neumějí, nemohou nebo nechtějí konceptualizovat. Možná bychom to mohli říci i anachronicky: epizody, které nejsou převoditelné na instagramové storíčko.

Poslankyně má pravdu, ale ne celou. Apky nejsou zlo. To my ztrácíme půdu pod nohama, když nám realita přetéká někam, kde ji nemůžeme uchopit, nebo se naopak ztrácí pod nánosem významů. A někde za tím zase jednou zní prastará otázka: Co vlastně smí obraz?