Tereza Horváthová: Dopis pro E.
Milá Elíšo, dávno předtím, než se v sousedním domě usadil osmahlý chlápek v tričku, přestavěl ho na haciendu severského typu a začaly mu vadit naše modříny, dávno předtím, než se tu každou sobotu rozeřval hluk elektrické sekačky, kterou neustále zastřihuje trávník na milimetr, dávno předtím, než se upil pan Papež, kterému chodil tak dlouho pro kořalku, až mu prodal dům i se sebou na dožití a dávno předtím, než svůj dům zdědil po tetě, kterou nejspíš nechal umřít v eldeence.
Ještě předtím než se babky, které když jsi byla malá, pěstovaly na zahradě kudrnku, libeček, šalvěj, růžové pivoňky, bílé floxy a smrduté plazivé řeřichy, pomalu šouraly ke středeční pojízdné prodejně. Zatroubila vždycky dvakrát důrazně už před lesem za Smrčenskem, až se to rozlehlo po celém údolí.
Čtěte také
Ještě dlouho předtím, než jejich nikdy neoženění nejmladší synové sedávali na lavičkách a nadávali a žvanili a drbali celou vesnici. Ještě dávno předtím, než Štefka Chládová začala chodit na modlení a spolu s ženskými obnovily kapličku.
A i předtím, než mi všechny ty babky radily, kolik let mám čekat, abych měla holku a jak mám pěstovat česnek, cibuli a červenou řepu. Ještě před tím rokem, co u Vosolů na zahradě vykvetlo pole pampelišek a my jsme je chodili sbírat a podle receptu paní Paštikové z nich vařili pampeliškový med.
V době, kdy tys byla ještě na trojitých houbách, ale všechny ty báby z vesnice, co se jim později líbily tvoje jasně modrý oči, byly mladé a pěkně osmahlé a společně stavěly v akci zet bílou autobusovou zastávku s modrým okýnkem, chodily dojit do kravína a bylo těsně po válce. Tak přesně v té době se do vesnice přistěhovala Táňa.
Čtěte také
Koupili s Karlem takovou pastoušku uprostřed vesnice, která měla kromě jednoho pokoje jen pár chlívů a dvě stodoly a byla už celá nakřivo. S třema holkama na krku a prázdnou kapsou dům opravili, holkám vybudovali podkrovní pokoj a naproti ateliér. Táňa koupila metráž modrotisku a našila z něj záclonky. Okna ateliéru a nějaké dřevo nechali dovézt z nějaké přestavované pražské vily. Stodoly zbourali a nechali jen pár obvodových zdí, do kterých pak vsadili kamenné žlaby a různé květináče. Zahradu osázeli stromy: zasadili lípu, dva duby, třešeň a dvě tři jabloně.
Oba byli sportovci a výtvarníci, krásní lidé a sem se přestěhovali proto, že tady za kopcem Karel restauroval gotický kostelíček a v té krajině se mu zalíbilo… Když Karel jezdil učit do školy, Táňa tu zůstávala s holkama sama. Sama odhrabovala sníh při velkých zimách, topila v olejových kamínkách, sekala dříví, sama holkám za dlouhých zim šila sukně a košilky, sama je tahala na sáních k autobusu, když na Karla čekala. Sama si opravila komín, když Karel celej tejden musel zůstat na klauzurách a chatrný komín se v podzimním vlku zničehonic rozsypal.
Čtěte také
Když Karel přijel, šla s ženskejma cvičit do bývalého Sokola a verbovala je ke společným brigádám. Jezdily na hory, na výlety a za babičkou do Žďáru, kde občas nechávaly holky, aby si odpočinuli. Jezdívaly za nimi party studentů a pracovali na stavbě. Pak si Karel pořídil v Praze ateliér: pendlování stálo spoustu času, to víš, tenkrát cesta z Prahy trvala dvě a půl hodiny.
A když byl sníh, autobus nejel a muselo se chodit pěšky. I holky chodily pěšky do školy, tři kilometry tam a zpátky, každej den. Vstávali a ulíhaly za tmy. Zvířata neměli, stačil jim pes a kočky, co se k nim zatoulaly od sousedů.
Když holky vyrostly a Karel jezdil z Prahy čím dál míň, jezdila Táňa do Brodu a pracovala na psychiatrii. Vůbec to byla ve všem neuvěřitelná ženská, jak říká Jára, kterej ji znal jako kluk. Tahle Táňa to tady všechno vlastníma rukama udělala, nejdřív s Karlem a potom sama a přitom její táta s mámou byli někde v Americe. Mohla se za nima rozjet, mohla žít pohodlnej život, ale nerozjela, stála si za svým, byla tvrdohlavá. Myslela si, že po válce budou lidi žít jinej novej život, a že se všichni budou mít dobře.
Čtěte také
Hodně dělala: sochy na zahradu a šila hadráky, jak tomu říkala. Občas je někomu dala jako dárek. Taky portrétovala místní děti a dávala jim to k narozeninám. Vyprávět by se o ní dalo celej den, ale zapamatuj si, že tahle zahrada a tenhle dům, to je její práce. Já ji tu pořád vidím, i když jsem ji tu nikdy nepotkala. Říká se, že máš oči po ní a možná seš po ní i trochu tvrdohlavá. Tak až příště přijedeš, můžeš si na ní rozpomenout. Možná se pak budeš trochu míň nudit. Dobrou, kočičko.
Nejposlouchanější
-
Smrt v lese, Já vůl…!, Zrání a další povídky Sherwooda Andersona
-
Lev Nikolajevič Tolstoj: Vojna a mír. Epochální dílo a společenská kritika z napoleonských válek
-
Herbert George Wells: Válka světů. Průběh brutální invaze Marťanů na Zemi na konci 19. století
-
John Wyndham: Den trifidů. Co se stane, když většina lidí přijde o zrak? Čte Norbert Lichý
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.


