Jan M. Heller: Jihočeské rybníky

Ale copak mám čas? Shromáždit názvy všech rybníků, a třeba jen těch v jižních Čechách, by byla práce na spoustu let. Kolik jich tu asi vůbec je? Nechce se mi to googlit, dívám se raději do mapy. Tady by se mi třeba mohlo líbit začít, tady jde počet větších, menších a ještě menších modrých plošek rychle do desítek a stovek. Přiléhají těsně k sobě, odděleny jen tenkou zelenou linkou hráze, vytvářejí trsy a hrozny. Nakonec mi to nedá a hledám na internetu: jen na Třeboňsku jich je přes 500. Humlena, Zahrádka, Podsedek. Nesvorný a Závistivý, Svobodný, Ženich a Vdovec.

Čtěte také

Jan M. Heller: Příběh o Evropě

České rybnikářství má hodně dlouhou tradici, která sahá až do středověku; nejstarší doložený je prý rybník jménem Žárský, připomínaný už ve 13. století. Pojímají obrovské množství vody, Rožmberk je prý snad i největší vodní plocha svého druhu na světě. Nakonec jižní Čechy saturují polovinu veškeré produkce ryb v Česku. Jsou tu i další giganti, Staňkovský, Bezdrev, Svět.

Ale ty zná každý. Mnohem raději se toulám pěšky kolem těch menších. Na koupání to není ani zdaleka, většina z nich je sádkových. Hráz je sice pevná, ale hned pod ní začíná neprostupná stěna rostlin: rákos sahající přes hlavu, orobince s hnědými doutníky, mezi nimi spleť ostřic a chrastic. Dívám se na labutě na hladině, chci jít blíž. Nemůžu; břehy jsou nedosažitelné, rybník mi sám dá najevo, ze kterého úhlu chce být viděn. Hejtman, Písař, Starý a Nový Hospodář, Starý a Nový Kanclíř.

Čtěte také

Jan M. Heller: Kořínky trávy

Mnohé vypadají zanedbaně a nevábně, s hladinou pokrytou žabincem. Ani po těch úzkých hrázkách se nechodí úplně jednoduše, tady jsme daleko od turistických a cyklistických tras. Koleje vyježděné od kdovíjakých mechanismů, kaluže, bahno, podmáčené louky. Letní slunce pálí, ocitl jsem se uprostřed vlhké, těžké džungle, kde dusný a parný vzduch stojí, těžký od vody a vůně tlejících rostlin, nikde ani človíčka, ale jinak všechno vibruje životem. Velebil, Potěšil, Překvapil, Výtopa, Vydýmač, Nadýmač.

Hmyz se tu nezastaví – komáři, ovádi, roje muchniček, ale i vážky, které jako by držely stráž a v ostrém slunci křižují vzduch. Zpod listů vyletí kobylka, někde v hloubce se ozve žába. Na hladině se pravidelně ozve šplouchnutí, když kapr nebo lín prorazí hladinu. Najednou křach – z vysoké trávy u břehu se s třepotáním vyřítí kachna, za ní dvě, tři, patnáct, čtyřicet. Volavka – pokud to byla ona – máchne obrovskými křídly, elegantně přeletí hladinu, a než vůbec pomyslím na focení, přistává na opačné straně. Velký Čáp, Labuť, Volavka, Kačák, Bažantník.

Čtěte také

Jan M. Heller: Malá typologie zřícenin

Jdu dál a postupně si začínám všímat, že rybníky nejsou jen vodní plochy, ale že se kolem nich v džungli skrývá neskutečně složitá soustava kanálů, přepadů, hrází a stavidel, navržená tak, aby fungovala staletí. Jihočeská rybniční soustava je vlastně hydrotechnický inženýrský zázrak: díky promyšlené síti náhonů a stok sloužila nejen k chovu ryb, ale také k retenci a regulaci objemu vody v krajině. V roce 2002, kdy Vltava vytopila Prahu, sehrála důležitou roli: hned na začátku zadržela obrovské množství vody a rozlila ji po okolních lukách. Kdo ví, jak by to bylo dopadlo, kdyby se Jakub Krčín před pěti staletími tak neodvázal. Pojkro, Bejkovna, Hadač, Srnec, Mošna, Panoš.

A konečně měli staří stavitelé na mysli i krajinotvornou funkci. To není „něco navíc“ – je to rozměr krásy, smyslového prožitku, imaginace, důležitý stejně tak jako funkčnost. Jak ví snad každý, kdo chodil v českých zemích do školy, už víc než 130 let: „Ty české rybníky jsou stříbro slité / žíhané temnem stínů pod oblaky / vloženi v luhy do zeleně syté / jsou jako krajů mírné, tiché zraky.“

Víra, Naděje a Láska.