Jan M. Heller: Malá typologie zřícenin

Fascinace zříceninami v dnešní podobě se zrodila v romantismu, třebaže její kořeny sahají mnohem dál do historie. Byl to tuším zakladatel moderních věd o antickém starověku, jakož i dějin umění vůbec, Johann Joachim Winckelmann, kdo řekl, že jedině pokud se díváme na antiku skrze ruiny, skutečně ji vidíme.

Čtěte také

Jan M. Heller: Divná Bahnhofsviertel

Myslel to jako pobídku k tomu, aby byla antika studována skrze hmotnou kulturu, in situ, a ne jen skrze dochované literární texty. Ale tak mě napadá, nejsou literární texty také svého druhu ruiny, pozůstatky světů dávno ztracených? Vždyť i to neznámo nám umějí přislíbit, a jak.

U nás antiku nemáme, zato nám hodně záleží na slavné české historii. Kramerius, Mácha, o Jiráskovi nemluvě: zříceniny hradů jako pomníky někdejších slavných časů, národní slávy a odporu proti cizímu nebo jako symboly zhroucených ideálů a osamělosti jednotlivce – ve službách národu se spojuje vznešeno a pitoreskno. Toť ruiny romantické. A tak se u nás od 19. století zříceninám věnuje ideová a zároveň expertní péče: jsou upravovány, opravovány, estetizovány, muzealizovány a činěny snadno přístupnými.

Čtěte také

Jan M. Heller: Trauma pop

Odvrácenou stranou téhle péče je ovšem fakt, že se zříceniny komodifikují, mění v komerční sebeprodukt, v nosič jednoho jediného výkladu historie a nakonec ve spektákl a parodii sebe sama. Vždyť kolik hradů už je takzvaně „oživeno“ kýčovitými napodobeninami dobových řemesel nebo přibtroublými jakoby historickými show brigádníků v kostýmech. Nějaký typ návštěvníků to asi přiláká, to ano, ale navázat vztah k historii tím, že si nechám prodat iluzi její autenticity?

Jak hodně je to strana odvrácená, vidíme u ruin vzniklých až ve století našem. Jsou to zejména ruiny industriální, opuštěné pozůstatky těžby, energetiky a těžkého průmyslu. Už jich také moc není a jeden z důvodů je proces analogický k tomu výše popsanému: pokud nezmizely zcela, byly s neuvěřitelnou rychlostí přeměněny ve stavby sloužící jinému účelu – a tedy opět zúčelněny, vytrženy z času a komodifikovány.

Čtěte také

Jan M. Heller: Ujíždí mi to

Ještě než se tak stalo, byly to ruiny, řekněme, gotické. Ne ve smyslu povznesení gotické katedrály, ale spíše děsu gotického románu: umožňovaly konfrontaci s temnotou, s nemyslitelným, s vlastní zranitelností. O tom nás poučuje urbex, nurbex, ruin porn a podobné žánry a fenomény kvasícího kadlubu současné inkarnace poetiky zřícenin, jejich vystupování v roli kulis dystopických filmů, a dokonce i počítačových her.

Nemohu se zbavit dojmu, že právě to je otázka, kolem níž se v myšlenkách ohledně zřícenin a nás pořád točím – jak si locus horribilis co nejlépe ochočit. Jak ho donutit, aby vyprávěl příběh, který od něj očekávám já. Jak důležitá je to otázka, dojde nám, když si uvědomíme existenci ruin třetího typu. Pozůstatky sídel, která byla buď zničena poté, co se masově vytratili jejich původní obyvatelé, anebo musela ona sama ustoupit těžbě nebo těžkému průmyslu.

Čtěte také

Jan M. Heller: Alpinismus a vojenství

Pro ně hledám vhodné přídavné jméno z dějin umění s obtížemi, spíše mě napadají pojmy z jiného oboru: ruiny neurotické, úzkostné. Ruiny, které uchovávají historii v syrovém stavu, jako nelineární, fragmentární, afektivní.

Zpochybňují naši paměť, stimulují vzpomínky, na které se sluší zapomenout. Bloudí jimi duchové z historie, kteří neutečou, ani když je zkusíme překrýt další vrstvou paměti. Ani kdyby měla mít podobu nějakého hyper super high-tech smart parku, ze kterého si sedne na zadek i Elon Musk.

Ale my ho postavíme. My si naši představu o vlastní historii nenecháme destabilizovat, nám na ní přece hodně záleží. Říkal to Jirásek.