Jan M. Heller: Trauma pop

Že ji ovládá pohodlná myšlenková konstrukce, kořenící u Viewegha a Pelíšků, která využívá svinstva odporných režimů jako kulisy pro příběhy z každodenního života, spočívá v poklidně moralizujícím biedermeieru a přináší minimální, pokud nějaký katarzní potenciál.

Čtěte také

Jan M. Heller: Ujíždí mi to

To jsi na tu pseudohistorickou prózu ještě moc hodnej, vyskočila jak čert z krabičky kolegyně, jménem řekněme Helena. Vždyť to, co píšou, je normální ekvivalent Auschwitz popu. Manipulace, komercionalizace, morální relativismus. Parazitování na utrpení. Stejně jako máme všechny ty tatéry a muzikanty z Osvětimi, tak se dojímáme nad tím, jak se naše vlastní svinstva dají krásně vymlčet, ztajemstvit, zbanálněudálostnit a přebalíčkovat do takzvaně alternativní, ve skutečnosti úplně vyfabulované historie.

Ale prosím tě, koho to ještě zajímá, opáčila jiná kolegyně, dejme tomu Alice, než jsem stačil zpracovat Heleninu razanci a neologismy. Mezitím se chválabohu dopředu prodrala další generace, pro kterou je komunistická normalizace, natož poválečné etnické transfery něco jako třicetiletá válka. Tihle mají dost starostí se svými vlastními traumaty, a je to tak dobře. Asi nebude náhoda, že se píše tolik autofikce…

Čtěte také

Jan M. Heller: Alpinismus a vojenství

Potlačil jsem nutkání zívnout a obrátit oči v sloup.

… a ta je intimní, introspektivní, pokračovala Alice, mluví o psychických anomáliích, ze kterých by boomeři dostali infarkt a šli ho léčit chlastem, protože to byla zase jejich jediná terapie. Nebo si vemte témata, co jdou proti cisheteronormativitě. Nebo environmentální žal. Je strašně fajn, že se tahle generace dostala z toho dlouhého stínu transformační generace, devadesátek: pořád jsme jakože čekali na velký román, a najednou tady místo něj máme tuhle pestrou směs.

Kdepak najednou, to už dávno kvasilo, ale mimo hlavní proud beletrie, v žánrovce a young adult, chtěl jsem Alici vymansplainovat, ale raději jsem zůstal zticha, aby mi nevmetla, že mansplainuju.

Čtěte také

Jan M. Heller: Literární místopis

Já bych se vrátil k tomu Auschwitz popu, nadhodil další kolega, který se jmenuje třeba Jakub. Asi víte, že John Boyne byl letos na Světě knihy. Taky se ho tam někdo ptal, jestli ten jeho Chlapec v pruhovaném pyžamu není tak trochu to všechno, co říkala Helena. A on na to, že ne, že to přece není nic černobílého, že díky té dětské perspektivě popisuje morální dilema jinak, že takhle dostal holocaust mezi širokou obec, kterou tím dokonce možná i přivedl ke čtení, protože jinak by ty děti ani nenapadlo vzít si knížku, je to generace závislá na telefonech, žejo…

Helena zívla a obrátila oči v sloup. Musím být asertivnější, umínil jsem si.

Jo, jinak, řekla. Tak, jak by k tomu nikdy ve skutečnosti v Osvětimi nemohlo dojít. Já se omlouvám, ale mě zneužívání umění k tomuhle ulamování hrotů už prostě unavuje.

Čtěte také

Jan M. Heller: Loď a Dvůr

Hele a myslíte si, řekla pomalu Alice, že nás to čeká i s tou tematikou, o které píšou ti nejmladší? Že se za pár let bude někdo rozčilovat nad tím, že se vyhoření, genderová dysforie a environmentální žal vylily do spotřební literatury, trivializovaly se a dostaly ta správná hodnoticí znaménka? Že se jim taky bude ulamovat hrot a budeme si při čtení medit nad tím, jak nám tu ty postavy pěkně trpí, než se všichni smíří s tím, že pravda bude stejně někde uprostřed, a nakonec se vezmou a budou žít šťastně až do smrti?

Ten rozhovor se takhle vůbec neodehrál, přiznávám se. Vlastně se neodehrál vůbec. Ale jinak je to všechno čistá pravda.