Kristina Žantovská: Suchý únor

Zavíráme před realitou oči příliš často? Má to smysl? Ale co když to někdy nejde? Přiznávám, že já to moc neumím, zvlášť když zrovna čekám na noční taxi v ulici Štefánikově na Smíchově.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Neohlášené návštěvy

Koncert v Jazz Docku byl báječný, ale skončil po půlnoci a dobrodružství v nočních tramvajích mám už za sebou. Prázdnou ulicí se blíží muž mírně postaršího věku, solidně oblečený. Šněruje ulici, až mu ona nestačí a podivnými až směšnými pohyby se octne na vozovce. Naštěstí nic nejede a on trhnutím a pár kroky vzad opět nabere směr k chodníku.

Oddechnu si, otočím se a ulici šněrují další dva. Jeden to střihne kolem mě, což neměl v úmyslu, a slušně se mi omluví. Že by v nějaké nedaleké hospodě postarší chlápci rokovali a v tuhle hodinu a v tomhle stavu už je vypakovali dom? Zázrakem se dvojici podaří přejít ulici a ten, co je na tom hůř, se pro jistotu jednou rukou přidržuje zdi.

Jeho kumpán o pár kroků napřed tedy nezahlédne, jak s sebou onen najednou plácne na zem. Leží na zádech a nemůže vstát. Konečně se parťák otočí a vidí, co se stalo. Dlouho stojí a přemýšlí, než se k němu vydá. Situace záchrany je bezradná a dlouhá a mně přijíždí taxi. Otřesena zážitek to sympatickému vousáči ve škodovce vyprávím.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Bez signálu?

„No jo, to znám!“ A spustí.

„Jezdím za jednou paní do Dejvic, dost pravidelně, vždycky ji vezu k pumpě pro lahev vodky, třeba i dvakrát za noc. Je jí kolem šedesáti, říká že má čtyři děti, ale kašlou na ni. Je to těžký, je nešťastná, říká, že pije, protože je sama… No a kamarádi jezdí za jednou paní až do Příbrami. Zavolá si odvoz až z Prahy, protože tam údajně noční taxi nefunguje. Přijde ji to dobře na 1200 korun, ale ona peníze má. A cesta je stejná. K nějaké noční pumpě, kde si koupí pár lahví vína, tahle je na víno, a pak domů. Chlapi to dělají, vyplatí se jim to.“

Čtěte také

Kristina Žantovská: Tajný život starých lidí

Už je toho na mě moc, ale taxikář přidá: „Nerad vozím opilé ženské, radši ujedu. S chlapama to je přece jenom jinačí, víc vydrží. To mi jednou volal pán, abych přijel, že mu žena omdlela a musí ji dovézt domů. Manželka neomdlela, byla opilá. Ležela na zemi, kabát špinavý, že jsem ji musel říct, že takhle do vozu nemůže, že mi umaže sedadla. „Tak si mě opraš,“ řekla. „Muž ji držel, mlčel a já oprašoval. Když vystupovali, otočila se k mně a zasyčela: „Já jsem tenkrát nezvonila klíčema, aby mi nějakej taxikář oprašoval zadek.“

Únor už je za polovinou; podivný měsíc, není si ani jistý, kdy má končit. To nejlepší, co se s ním asi dá dělat je, nechat ho „suchý“. Obejít se bez kapky alkoholu a mít z toho odříkání radost, z té vůle k nezávislosti, která osvobozuje.