Kristina Žantovská: Tajný život starých lidí

11. listopad 2025

Během francouzského představení Tajný život starých lidí uváděném na festivalu Pražské křižovatky na mě nečekaně vyskočila velmi zasutá vzpomínka.

Nesla jsem babičce oběd, už si nebyla schopná vařit. Vešla jsem do její garsonky a na prahu uviděla velké černé pánské boty. Babička byla zahrabaná pod peřinou a z opačného konce koukala čtyři chodidla. Položila jsem jídlo na stolek a rychle se vrátila domů. „U babi je nějakej chlap,“ řekla jsem tátovi a popsala ty pánské boty. Pamatuji si na jeho zděšení: Já se z tý matky zblázním.

Čtěte také

Vůbec si ale už nepamatuji, jestli táta chlapíka u babi v posteli ještě načapal anebo ten stačil zmizet. Pustila jsem to z hlavy, měla jsem jiné adolescentní starosti. Mí rodiče nebyli žádní moralisti, a přesto mého otčíma vyděsil chlap v babiččině posteli. A právě o tom bylo představení Tajný život starých lidí.

Režisér, autor i vizuální umělec, Mohamed El Khatib, se léta zabývá sociální tématikou a soustředěně přináší na jeviště témata a autentické příběhy lidí stojících mimo zorné pole uměleckého světa. Jeho inscenace balancují na hranici dokumentu a osvěžují poněkud vydýchaný divadelní vzduch.

Na začátku představení nás přivítala jednadevadesátiletá Jacqeline. Mluvila z video záznamu. Upozornila nás, že vzhledem k věku účinkujících, může kdykoli někdo z nich na jevišti umřít. Pokud se něco stane, máme zachovat klid a brát to tak, že je lepší umřít na jevišti než v domově důchodců. A dodala, že pokud ji vidíme na obrazovce, tak to s ní zřejmě nedopadlo dobře. Ale nemáme být smutní, to je život.

Čtěte také

Nadšeně jsem si vydechla, že to snad opravdu bude o životě. Režisér a autor scénáře Khatib obešel mnoho zařízení pro „přestárlé“. Mluvil s jejich „klienty“ i s personálem, sesbíral stovky příběhů o intimním – tajném – životě starých lidí; jejich dětem je ale nevyprávěl.

Představa, že starý člověk je nemohoucí, senilní, rozhodně opuštěný nebo v lepším případě zastlaný do postele nemocničního či nějakého jiného sociálně-zdravotnického zařízení, je běžně rozšířená. Na scéně ale stálo šest seniorů, všem nad 80 let, kteří vyprávěli, jak se ve vysokém věku zamilovali. Jak i v ústavech pro staré – těch morbidních čekárnách na smrt – kvete život, dokonce milostný. Že prožívají i lásku fyzickou, jednoduše že souloží, a k popisu takového aktu používali slova, řekněme slangová, což publikum oceňovalo smíchem a nepřišlo mu to vulgární ani nevkusné.

Čtěte také

Nikdo z nich nebyl herec, pouze asistentku v domově představovala herečka. Jasmine měla školy, ale jak řekla, utírá starým zadky a má jeden výjimečný talent, je trpělivá. Upozornila nás, že černochy, Araby ani Asiaty není zvykem odklízet do ústavů. Jednak je tam trápí a pak je to i otázka peněz. A zacházení se starými lidmi jako s dětmi je také nepřijatelné. Infantilizace se bohužel stává vše prorůstajícím postojem k lidskému jedinci a v případě starého člověka znamená jen rychlý způsob, jak z něho udělat nesvéprávné děcko. Tedy rozhodovat za něj.

Jasmine byla vtipná a empatická. Vyprávěla, jak jednou vešla do pokoje jisté madam bez zaklepání a našla tam s ní harmonikáře, jak se o něco intimního pokoušeli. Dokonce ji napadlo, jestli by jim neměla nějak pomoct, ale raději vycouvala. V tom okamžiku přicházel s kyticí manžel zmíněné dámy. Jasmine se vymlouvala, proč ho nemůže pustit dovnitř, ale nakonec mu řekla pravdu. On se rozesmál a odpověděl, že tedy počká dole, než si to manželka vyřídí.       

Čtěte také

Není snadné zvládnout poslední životní výzvu, ale stáří nemusí být depresivní a osamělé, utápěné v sentimentu a lítosti nad promarněnými šancemi. Po všem prožitém máme konečně svobodu dělat jen to, co chceme a právo kašlat na to, co si o tom myslí druzí. Včetně našich dětí. Proč by se staří nemohli radovat ze života a zažívat třeba... i fyzickou rozkoš.

Jako z Romea a Julie vyzněl příběh ženy, která si v domově našla sympatického pána, a měli spolu krásný vztah. Chodila mu pod okno vyznávat lásku. Byli spolu šťastní, dokázali se prý líbat šest hodin. Když to zjistili potomci onoho pána, odvezli „dědečka“ jinam. Ženě to zlomilo srdce. Ráno se umyla, uklidila svůj pokoj a pak si vzala život. Bez jejího milého už neměl žádný smysl. Děkovačka byla bouřlivá a s ostatními aktéry se loučila i Jackline. Na videu, přirozeně. Takový je život.

Spustit audio

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    E-shop Českého rozhlasu

    Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

    Karin Lednická, spisovatelka

    kostel_2100x1400.jpg

    Šikmý kostel 3

    Koupit

    Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.