Kristina Žantovská: Neohlášené návštěvy

Jejich farnost se nerozprostírá v okruhu jednoho kostela, ale na desítkách mil rozlehlé krajiny.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Bez signálu?

Gibsonovi jsou netradiční duchovní, spíš by se dali nazvat sociálními pracovníky. Někdy poskytují slova podpory a útěchy, někdy pomohou uklidit kuchyň, jindy opraví plot, někdy s farmáři rozmlouvají o problémech ve vztazích.

Vzdálenosti mezi farníky se mnohdy nedají zvládnou terénním vozem, ale pouze letadlem. Gibsonovým se tak říká létající duchovní. Jsou tamním lidem sporadickým, ale spolehlivým kontaktem se světem. Jejich návštěvy jsou ale vždycky neohlášené. To mě na té zprávě zvlášť zaujalo. I na vzdálených farmách jistě mají lidé internet a mobilní telefony a návštěva duchovního se dá domluvit předem, ale moment překvapení, tedy lépe řečeno nepřipravenosti na to, co obě strany při setkání čeká, hraje nějakou, možná důležitou roli.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Tajný život starých lidí

Přinejmenším znamená, že se řeší to, co je právě na stole, tady a teď. Neužívám tohle slovní spojení ráda, ohání se jím kdejaký mindfulnista, ale v tomhle případě odpovídá situaci.

Připomíná mi jiný zážitek na farmě v americké Montaně, kde jsem se ocitla před mnoha lety. Naši hostitelé, filmaři z New Yorku, do divočiny utíkali od hektického života v pulzujícím velkoměstě. Koupili si tam velký kus nádherné země, příkladně se o ni starali, pěstovali dobytek, měli i stádečko bizonů. Obrovský pozemek, jehož konce se nedalo okem zahlédnout ani pěšky obsáhnout, nepřetržitě křižovaly džípy se svéráznými chlapíky, co měli kolem pasu kovbojských džínsů široký kožený pásek s podivnými nástroji, které jsou potřeba ke spravování plotů. Ploty se opravovaly 365 dní v roce. Vždycky se někde našla díra.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Všechno má svůj čas

Jednou za týden mívali na farmě pravidelného hosta. To je náš soused, Jack, představili nám ho. Farmu/usedlost má odtud víc jak 20 mil daleko. Přijížděl také neohlášeně, ale vždycky byl vítaný, bez ohledu na to, jestli byli v domě hosté, třeba až z Evropy.

Jeho návštěvy probíhaly pokaždé stejně. Posadil se na židli blízko krbu, dostal velký hrnek amerického kafe a mlčel. Jednoslovně odpověděl na pár otázek, jak to jde, nebo co je kde nového, třeba kde se chystá velký trh dobytka nebo rodeo. A pak už jen seděl a poslouchal, o čem se mluví, třeba o filmech. Prostě tam s nimi na těch pár hodin jen tak byl, i když měli něco na práci. Když dopil kafe, pomalu a rozvážně, poděkoval, zvednul se a odjel.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Jenom se dívat

Jack nebyl zvyklý mluvit, neměl na to dostatek slov. Na své farmě žil sám jen s pár pomocníky, jiný kontakt neměl, žádné sociální dovednosti, řekl nám náš hostitel. Jezdil pravidelně, dveře měl vždycky otevřené. O samotě na nekonečných pláních tam ví každý farmář své.

A když už to nejde vydržet, pistole je vždycky po ruce, vyprávěli. Mimochodem, nechcete si zastřílet do létajících terčů? Je to zábava!