Kristina Žantovská: Bez signálu?

Mladou umělkyni doprovází její dočasný partner z kruhů nejnižších, jeho divoká existence na hranici revolty proti celému systému ji inspiruje. Chtějí vytvořit „řeku plnou krve a odpadu“, land art, který by podle nich nejnázorněji zobrazil „prasklý svět“.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Tajný život starých lidí

Vyplnil by prohlubující se propast mezi bohatými sedícími v ohromných vilách a všemi těmi nicotnými tísnícími se v městských ghetech. Ale u magnáta podnikajícího v telekomunikacích a satelitech není signál. V krásné přírodě daleko od všech a od všeho chce mít magnát klid, být absolutně odpojen. V řádu paradoxu celé situace to rozladí a nakonec rozběsní právě mladého protisystémového rebela.

Přemýšlím, jestli by dnes Schimmelpfennig napsal příběh jinak. Jestli by mu do něj vstoupila umělá inteligence nebo Chatbot. Ale možná je to planá spekulace, chtěl napsat příběh o paradoxu člověka, který budoval svoje ekonomické impérium na něčem, co v důsledku sám odmítá.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Všechno má svůj čas

Dočítám se, že realita není za smyšleným příběhem pozadu. Nebezpečí utonutí v online světě – nadužívání mobilu, si uvědomili v Sillicon Valley, kde se digitální průmysl v pár chytrých hlavách zrodil. Lidé, kteří vydělávají miliony na zasíťování světa, pochopili, že dětem mobily nesvědčí, rozhodně ne v míře, která se může stát závislostí. Že by jim naopak svědčilo trávit víc času ve světě reálném, fyzickém.

Vymysleli prajednoduchou věc, mobily svým dětem nedají. Jsou to uvědomělí rodiče, trvají na čase stráveném venku v přírodě a na dovednostech, které ještě uměli jejich prarodiče, třeba si něco vyřezat ze dřeva.

Představuji si, jak pod vedením empatického lektora – řezbáře, sedícího na pařezu uprostřed malebné mýtiny, se děti učí, jak pracovat rukama a používat všech deset prstů, nejenom palec. A pak hodinu řezbářství zakončí u divokého potoka, kde si zazpívají pár písní prapůvodních zálesáků, kterým k životu stačil právě jenom nožík, no nepřehánějme, pořádná zálesácká kudla. Nechci si z toho dělat legraci, ale kolika mladistvým a rodičům tenhle návrat do minulosti opravdu pomůže? Kolik si ho může dovolit?

Čtěte také

Kristina Žantovská: Teď to píchne

Zneklidňující otázky spojené s vynálezem umělé reality se po covidové pandemii stále více týkají dětí a adolescentů. Poškodila je nejvíc a do online světa je doslova uvěznila, což vygradovalo všechna negativa. Narostla závislost na online prostoru, děti jsou stále víc odtržené od reality a nerozeznávají její hranice, narůstá agresivita a šikana v anonymním prostoru sítí a adekvátně tomu se zhoršuje jejich psychický stav (vzpomenu vynikající britskou televizní mini sérii Adolescent, letos oceněnou 8 cenami Emmy).

Co s touhle ďábelskou hračkou, která se zcela vymkla naší kontrole? Omezit dětem čas strávený na internetu? Určit jim věkovou hranici, od které už je bezpečné používat sociální sítě? Vysvětlovat jim, jak je to nezdravé?

Australská vláda začala jako první jednat. Dětem do 16 let plošně zakázala přístup na sociální sítě. Podobné rozhodnutí chystá vláda v Británii, Dánsku i v mnoha dalších zemích. Zakázat dětem mobily ve školách, což se již děje leckde i u nás, prý nestačí. Pomůže to?

Čtěte také

Kristina Žantovská: Jenom se dívat

Jak úspěšně budou platformy kontrolovat věk, a jak zdařile budou náctiletí kontrolu obcházet? Buďme realisté, každá věc má rub a líc a člověk je vynalézavý živočišný druh. A to, co si vymyslí, se často obrací proti němu. Jako když se vypustí gin z lahve. A to jsme udělali...

Nepropadejme iluzi, že nařízení zvenku něco zásadně vyřeší. Raději mluvme o tom, že vědomé užívání a existování v online prostoru bude vyžadovat hodně vysvětlování. Hodně času, našeho času, který budeme chtít našim dětem věnovat.