Alena Zemančíková: Ptačí sněm

Ptáci, kterých jsou na počátku tisíce, postupně odpadají – cestu k osvícení si sami zatarasili pýchou, nenasytností, sobectvím, zbabělostí, hněvem, leností a dalšími hříchy, které jsou lidstvu (zde v podobě ptactva) na celém světě společné a známe je ze všech možných mytologií.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Světový význam amatérského divadla

Do cíle doletí ze všech ptáků světa jen třicet a ti, když spatří konečně vytouženého boha Simurgha, uvidí sami sebe. Pravda a bůh je v nich.

I tohle známe z jiných mytologií – boží tvář prostě spatřit nelze, promlouvá k nám skrze prostředníky a nejbližším prostředníkem jsme si každý sám. Já ale nechci v této úvaze rozvíjet antropologické, filozofické nebo teologické úvahy. Chtěla bych vyprávět o jednom ptačím sněmu.

Letošní leden byl nečekaně věrný svému jménu, takže zamrzly rybníky, jezera a přehrady. Nezamrzly ovšem řeky pod přehradami, z jejichž výpustí vytéká ze dna voda čtyři stupně teplá. Kvůli tomuto efektu nezamrzá Vltava ani Ohře. A tak se staré říšské a královské město Cheb, které ve svých dějinách hostilo mnohé královské sněmy, na nichž se vyjednávaly politické sňatky, válečná tažení i mírové smlouvy, stalo místem velikého ptačího sněmu.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Kde pramení řeka?

Na řeku, která v těch místech má ostrůvky a mělčiny, se slétlo ptactvo ze široka i daleka. Je tady možné vidět ptáky, které běžně na řece nespatříme, například hohola severního, který se tu jen zastavil, než se vydá dál na sever. Má bílé boky, bílou tvářičku na černé hlavě, a obratně se potápí až na dno.

Mezi běžnými kachnami březňačkami manévruje lžičák pestrý s modrým zobákem, potápky, zrzavý polák velký i frajírek polák chocholačka, na cestě na sever se tu zastavily husy divoké, než odlétly ve spořádaném šiku za fascinujícího zvuku, který vydává pohyb jejich mocných křídel. Z okolních rybníků se sem slétly labutě i se svými ještě šedivě opeřenými adolescenty, a mezi nimi se batolí (jestli se tak pohyb po vodě dá nazvat) malé slípky zelenonohé a lysky.

Na stromech a na ostrovech se usadili kormoráni, kteří strašidelně rozpínají křídla, přičemž vypadají jako ďáblové na gotických iluminacích. A volavky – bílé i popelavé; ty stojí na mělčině a jako přísné profesorky dohlížejí na pořádek. Což je nutné zejména ve vztahu k rackům několika velikostí. Stát na lávce a pozorovat ten ptačí tábor je zábava na celé hodiny. Člověk se neubrání, aby nenacházel podoby i vlastnosti lidí, rozeznává různé strategie obživy i vzájemného vycházení.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Zpráva o jedné lodi

Když jsem při psaní téhle úvahy nahlédla do ornitologických stránek internetu, dozvěděla jsem se, že některé ty druhy jsou lovné a jiné naopak vážně ohrožené. Ohrožené druhy vyrábíme právě tím, že je nenasytně lovíme, ačkoliv to ke své obživě nepotřebujeme. Ano, chamtivost, pýcha a nenažranost. A taky hněv, který rybáři adresují volavkám a kormoránům.

V té básni doletí jen třicet ptáků – a na řece Ohři v Chebu to na konci ledna vypadalo, že právě tolik druhů tam odpočívá, než zima poleví a oni se budou moci rozletět tam, kde zahnízdí a vyvedou mladé. Šťastný let!