Alena Zemančíková: Zpráva o jedné lodi

Albánie, omývaná Jaderským a Jónským mořem, zůstala po celé 20. století izolovanou enklávou evropské zaostalosti. Komunistický útlak byl v Albánii strašný, v tamní diktatuře jako by se spojila osmanská krutost s fašistickou zkušeností italského protektorátu.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Hodina dramatické výchovy

A přitom – Albánie jako jediná země v Evropě odmítla holocaust a po 2. světové válce tam žilo dokonce víc židů než před ní. V roce 1968 vystoupila Albánie z Varšavské smlouvy na protest proti okupaci Československa. S politikou diktatur je to ale složité, vždyť ani Ceausescovo Rumunsko se nepodílelo svými armádami na invazi – a kvůli tomu nebyly tamější režimy demokratičtější ani humánnější.

V roce 1996, kdy se Albánie už zbavila komunistické krutovlády, tam došlo k až nepochopitelnému ekonomickému krachu. Oficiální místa vyzývala obyvatele k investicím do tzv. pyramidových fondů. Přes varování Mezinárodního měnového fondu lidé prodávali i domy a pole, aby na investice měli, ale celé to byl jen podvod a letadlo. Když to krachlo, zůstali Albánci bez prostředků a bez naděje, že své majetky dostanou zpátky. Následovaly útoky na obchody, zásah armády, která se posléze stáhla, ale nechala otevřené sklady zbraní.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Savonarola aneb Opozice

Rozpoutal se nenávistný boj, který historie nazývá občanskou válkou, ale těžko říct, která strana albánských občanů bojovala proti které a ve jménu čeho. K zásahu byly nakonec povolány mezinárodní jednotky – a nepatrný otisk těchto událostí se objevil, ovšem ve zkarikované podobě – ve slavném americkém filmu Vrtěti psem z roku 1997. Důsledkem ekonomické katastrofy byla i mohutná emigrace, především do nejbližší Itálie.

V roce 1997 se srazila albánská loď Katër I Radës s italskou policejní hlídkovou lodí, albánská loď se potopila a 83 žen, dětí a nevinných obyvatel zahynulo. Následovalo vyšetřování, bylo také potřeba vylovit mrtvé a vytáhnout vrak na břeh. To vše trvalo dlouho a nakonec byli odsouzeni oba kapitáni lodí, albánský i italský.

Ke ztroskotání došlo u města Otranto, a když bylo vyšetřování u konce, bylo rozhodnuto o likvidaci vraku. Ale veřejnost se zasadila o to, aby byl vrak lodi přeměněn v památník, připomínající osud lidí, prchajících do bezpečí z míst, kde je jejich život v ohrožení.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Tabáková režie

Otrantští oslovili řeckého sochaře Costase Vasostose, ten doplnil rezavý vrak lodi o pláty skla, které evokují vítr a nebezpečí (místo, kde se stýká Jaderské a Jónské moře je přímo královstvím stále se měnících větrů). Roku 2012 vzniklo nepopisné, výmluvné umělecké dílo, nazvané L´Approdo: Přístav. K němu patří i text, který připomíná obyvatelům evropského severu, že se ve svém strachu z uprchlíků bojí ztráty jen mála z množství, které za staletí ukořistili.

A také, že potápění uprchlických lodí znamená i ztroskotání humanity a ztrátu odkazu antické kultury. Památník „nám ze severu“ také říká, že migrace je často způsobena konáním zemí, které bezostyšně kořistí z bídy i euforie těch slabších a pak se tváří, že za katastrofu nenesou odpovědnost.

Náměstí bylo pojmenováno Piazza del´Humanitá migrante: náměstí Migrujícího lidstva.