Eva Janáčová: Památník prázdnoty

Německý stát tím vysílá jasný signál, jaký vztah a především jakou důležitost přikládá obětem holokaustu i několik desetiletí po konci druhé světové války. Umístění pomníků a památníků holokaustu totiž není otázkou náhody, nýbrž záležitostí politického významu, která ovlivňuje, jakým způsobem bude veřejnost v budoucnu vnímat fenomén holokaustu.

Čtěte také

Eva Janáčová: Lekce odvahy

V Berlíně se samozřejmě nachází spousta dalších pietních míst spojených s holokaustem. Když se ptám svých německých přátel, které je podle nich nejpůsobivější, k jakému mají nejbližší vztah, tak většina zvolí právě rozlehlý památník umístěný v samotném centru města věnovaný zavražděným Židům nejen v Německu, ale v celé Evropě. Jde o rozsáhlý, vizuálně atraktivní památník, který tvoří více než 2700 různě velkých betonových stél.

Osobně mám však raději nenápadný památník s jednoduchým, ale příznačným názvem Prázdná knihovna, který se nachází poblíž berlínské Státní opery. Ten vznikl v 90. letech na základě veřejné umělecké soutěže, jež byla vypsána u příležitosti 50. výročí porážky nacistického Německa.

Soutěž vyhrál přední izraelský umělec Micha Ullman se svým návrhem podzemní knihovny umístěné přesně na místě, kde v květnu roku 1933, čili na samém začátku působení nacistického režimu, došlo k hromadnému pálení přibližně 20 tisíc knih. Šlo například o díla Heinricha Manna, Sigmunda Freuda nebo Karla Marxe, tedy o zakázané knihy, jež měly podle nacistů údajně šířit „židovský intelektualismus a liberální projevy rozkladu“.

Čtěte také

Eva Janáčová: Pomníky a památníky holokaustu

Památník přitahuje pozornost návštěvníků už z dálky. Ne však svou rozlohou či monumentalitou jako dříve zmíněný památník věnovaný židovským obětem holokaustu v Evropě poblíž Braniborské brány, ale tím, jak se kolemjdoucí zastavují na zdánlivě prázdném náměstí a nahlížejí dolů do jeho útrob. Podzemní komora naplněná až po strop prázdnými bílými regály přímo odkazuje na vyprázdněné knihovny po spálených svazcích v roce 1933.

Ať chceme či nechceme, památník nás nutí se sehnout ke skleněné desce a detailně prozkoumat, co se dole pod námi nachází. Když se osmělíme a na tuto prosklenou část si stoupneme, cítíme značné napětí a nejistotu mezi tím, co je podlaha a co vlastně strop. Během dne se na této prosklené desce často zrcadlí mraky, v noci naopak hvězdná obloha. Samozřejmě na pozadí prázdného spodního prostoru nechybí ani odraz diváků, kteří se díky tomu proměňují v aktivní účastníky celého prostoru.

Památník má nejen komemorativní a pietní funkce, ale zároveň otvírá téma prázdnoty v mnoha různých souvislostech. Co to vlastně je prázdnota? Co pro nás znamená? Proč plno lidí, jmen i osudů bylo během holokaustu pohlceno prázdnotou? Dalo se této prázdnotě nějak zabránit? Čeká nás další podobná prázdnota?

Čtěte také

Eva Janáčová: Žlutá stužka

A to mám právě na tomto v podzemí ukrytém památníku, jenž připomíná místo dějinného traumatu a narušuje prostorovou logiku i okolní zvyklosti, nejraději. Klade plno nelehkých otázek, nutí nás ptát se a hlavně přemýšlet.

Ačkoli jsem po celém světě viděla stovky pomníků a památníků věnovaným obětem holokaustu, tento mě vždy dostane. Při každé jeho návštěvě objevím další jeho obsahovou fazetu, jež mi předtím zůstala utajena. Fascinuje mě významová mnohovrstevnatost tohoto památníku, který je zároveň výjimečným uměleckým dílem. Kéž bychom více podobně nevšedních pietních míst spojených s holokaustem měli také v Česku.