Eva Janáčová: Pomníky a památníky holokaustu

Slouží jako připomínka těch nejhrůznějších činů, které si lidská mysl neumí často ani představit, a zároveň jako nepřehlédnutelná výstraha pro nynější i budoucí generace.

Čtěte také

Eva Janáčová: Popel z Terezína

Jednotlivé pomníky či památníky se od sebe navzájem liší, je to dáno jak jejich různorodou funkcí i významem, tak jejich umístěním, dobou vzniku i způsobem realizace. Jedno mají však společné, zachovávají paměť na osoby, jež byly zavražděny, případně na objekty a místa, která byla zničena nebo zanikla v období holokaustu, jež je pro české země datované lety 1938 až 1945.

V současnosti se na území České republiky nachází více než 600 kolektivních pomníků a památníků holokaustu, které připomínají židovské nebo romské oběti nacistické perzekuce jako kolektiv, skupinu, část populace nebo větší rodinnou jednotku. Jejich počet neustále roste – každý rok u nás přibývá přibližně deset nových pamětních míst věnovaných obětem holokaustu.

Čtěte také

Eva Janáčová: Nikdy víc je teď

Ve srovnání se světem se jedná o skutečně nebývale vysoké číslo, které nemá nikde jinde v cizině obdobu. Tento počet by byl ještě vyšší, kdyby v Česku existoval například pomník připomínající homosexuální oběti nacistického režimu. Zatímco za našimi hranicemi takové pomníky najdeme, například v Německu, Rakousku či Holandsku, u nás doposud žádný trvalý pomník tohoto druhu vybudován nebyl.

Stejně tak i oběti z řad duševně nemocných, zdravotně postižených či nábožensky pronásledovaných, jako například svědků Jehovových, nemají dosud svůj samostatný pomník či památník.

Podívejme se však blíže na realizované projekty, i ty zápasí s určitými problémy. Především se jedná o uměleckou kvalitu pomníků a památníků holokaustu, která místy, především po roce 2000, pokulhává.

Čtěte také

Eva Janáčová: Žlutá stužka

Když se podíváme na díla vzniklá na základě výsledků veřejné umělecké soutěže, jako je například památník holokaustu na náměstí 28. října v Brně, dále památník holokaustu Romů a Sintů v Letech u Písku nebo ostravský pomník věnovaný obětem prvního transportu Židů z Ostravy do polského Niska, zjistíme, že se jedná o umělecky zdařilé a velmi působivé realizace.

Pro naprostou většinu pomníků a památníků holokaustu vzniklých v posledních 25 letech nebyla však soutěž vypsána, čili vypracování návrhu bylo svěřeno přímo konkrétnímu autorovi. To se sice ukázalo jako snadné, ale ve výsledku velmi kontraproduktivní řešení ze strany zadavatele. Následkem toho vznikl značný počet umělecky nepříliš kvalitních děl, která sice splňují svou základní pomníkovou funkci, tedy připomínají tragickou dějinnou událost, ale jiným způsobem neobohacují veřejný prostor a nevnášejí do něj tolik potřebnou uměleckou kvalitu.

Čtěte také

Eva Janáčová: Teta Marianne a Strýček Rudi

Často se jedná o realizace bez uměleckých ambicí, zakonzervované svou formou v tradičním pojetí, což ubírá jejich potenciální působivosti a naléhavosti. Tato díla můžeme proto označit za promarněné šance, neboť svou umělecky méně přesvědčivou formou, popřípadě i nekontextuálním umístěním v prostoru, umenšují svůj význam a s ním i spojené poselství.

Neméně důležitým problémem jsou rovněž vandalské útoky páchané na pomnících a památnících holokaustu. Po nejrůznějších škrábancích, útoku sekerou, použití motivu svastiky nebo nápisu „do plinu“ (psáno s měkkým „i“) jsme se nově stali svědky hesla „Free Gaza“ doplněného o trojúhelník se špičkou obrácenou dolů, který odkazuje na teroristickou organizaci Hamas a propalestinské hnutí.

Je vidět, že pomníky a památníky holokaustu neustále vyvolávají značné emoce. Přestože od konce druhé světové války uplynulo už více než 80 let, holokaust pořád zůstává bolavým a hlavně na mnoha úrovních nezpracovaným tématem v naší společnosti.