Pavla Horáková: Vítrný medvídák
Pro ty, kdo vltavské Ranní úvahy poslouchají z éteru, připomínám, že na webu Českého rozhlasu jsou dostupné také v písemné podobě a jsou opatřené titulky stejně jako novinové fejetony. Můj dnešní příspěvek je nadepsán „Vítrný medvídák“ a čtenáři si při jeho spatření možná pomysleli, že se v nadpisu vyřádil internetový šotek, anebo povytáhli obočí nad mou soudností.
Ujišťuji vás, že v žádném případě nejde o překlep a název této úvahy je míněn zcela vážně.
Čtěte také
Vítrný medvídák je pochopitelně živočich. První dojem by mohl naznačovat, že patří do některé z říší bájných zvířat, například do zvěřince tvůrkyně Harryho Pottera J. K. Rowlingové, v němž se vyskytují ptáček zmíráček, tůňodav, třaskavec, kůrolez nebo všudylezka. Mohl by pocházet z některého středověkého bestiáře nebo z Borgesovy Fantastické zoologie.
Možná je jeho biotopem říše nazvaná Mytologie z knihy Mluvící balík populárního zoologa Geralda Durrella, kde žijí ropušáci, čarotelata a moudrý papouš. Případně by mohlo jít o nářeční termín z Vyšných Vlkodlak pod tajemným Čórtovým hrádem v Karpatech. Vítrný medvídák zní jako zkomolenina, kterou by klidně mohl z úst vypustit věhlasný inspektor Clouseau anebo slovutný pan Kaplan z Večerní přípravné školy pro dospělé v New Yorku.
Čtěte také
Vítrný medvídák by se neztratil ani v díle Ssavectvo Jana Svatopluka Presla, který zasnoubil přírodozpyt s lingvistikou a jemuž čeština vděčí za hrocha, chápana, kapustňáka, klokana, kočkodana, lenochoda, luskouna, morče, mývala, nártouna, nosála, outloně, pásovce, plejtváka, poletuchu, ptakopyska, rypouše, vačici a vřešťana a dalších sto čtyřicet savčích jmen. Kdybychom se drželi úzu linnéovské binomické nomenklatury, vítrný medvídák by se odborně nazýval medvídák vítrný a odlišoval by se od jiných druhů rodu medvídák.
Medvídák je skutečně savec, kupodivu nikterak mytický, a pojmenovala ho umělá inteligence jedné ze sociálních sítí, když k oznámení budapešťského dopravního podniku připojila automatický český překlad. Pro jistotu jsem použila jinou, méně básnivou umělou inteligenci, abych se dozvěděla, že do stanice Kossuth Lajos tér v srpnu vniklo divoké prase. Divočáka, který kráčel dolů po eskalátorech, si všiml dispečer stanice, a upozornil řidiče soupravy. Kňour krátce nastoupil do vagonu, ale vzápětí vlak opustil a ukryl se v kolejišti.
Čtěte také
Chyby umělé inteligence jsou laciný terč humoru. Navíc se jim rozhodně nesměju – co kdyby se jednou chtěla mstít. V tomhle případě mě její způsob slovotvorby nadchl a rozněžnil. Netuším a ani nechci vědět, jak fungují velké jazykové modely, ale jako laikovi mi nejde do hlavy, proč robot jednoduše nesáhl po prostém slovníkovém ekvivalentu, ale pustil se místo toho do tvaroslovného dobrodružství a míchal morfémy jako karty.
Morfologických experimentů se nebál ani ve zbytku tiskové zprávy – ze stanice podzemní dráhy udělal „metrostáj“, z dispečera „dorazníka“ a z cestujících „pasážíky“. Nemusím zdůrazňovat, že zmíněné novotvary jsem si okamžitě osvojila, zařadila je do aktivní slovní zásoby a už se staly součástí rodinné hantýrky. Mimochodem dotyčná umělá inteligence se rozmáchla i v polském překladu, kde z divočáka udělala „vlčího chuligána“.
Čtěte také
Zvídavý vítrný medvídák alias vlčí chuligán za své dobrodružství v pešťské metrostáji bohužel zaplatil životem. Veterináři ho pro vážná zranění museli uspat. Vítrný medvídák je mrtev, ale zanechal po sobě nemalý lingvistický odkaz. Nechť jeho jméno žije dál!
Nejposlouchanější
-
Martička, Tajemný nález profesora Zachariáše, Fanynka a další povídky Eduarda Basse
-
Jaroslav Vrchlický: Bratři. Jana Hlaváčová, Pavel Soukup a Petr Štěpánek v osobitě pojaté tragédii
-
Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále. Příběh malého pikolíka, který jde za svým snem
-
Tajemství je život. Prožijte jeden den se spisovatelem Edwardem v rozhlasové hře Billyho Naughtona
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.



