Pavla Horáková: Shůry

Nepomůže ani návštěva u rodičů. Pohled na horizont zarostl korunami stromů a svět viditelný z okna mého dětského pokoje se scvrkl. Ještě na střední škole jsem každý den z okna autobusu shlížela shora na město – pod rostoucím žižkovským vysílačem se krčila věž svatého Prokopa a pod ní naše gymnázium. Dívala jsem se na něj shůry a všechny studentské stesky se zdály nepatrné.

Čtěte také

Pavla Horáková: Óda na stehovku

Při návratu domů jsem z okna autobusu znovu viděla město v kotlině, zastřené celodenním smogem, který zůstal pode mnou stejně jako starosti. Vyhlídka od silnice brzy po revoluci zarostla novou zástavbou a pohled, který býval zadarmo, developer prodal vlastníkům nových bytů.

Jak moc se mi stýská po – odpusťte to klišé – ptačí perspektivě, jsem si uvědomila nedávno, když jsem se ocitla na střeše jednoho z mrakodrapů na Pankráci. Z výšky vypadaly ulice a domy jako hračky, Petřínská rozhledna nebodala do nebe, ale připomínala párátko, a dominanta Hradčan se i se vším majestátem choulila v hloubce pod námi, dávno ve stínu, protože slunce se klonilo k západu. Odtud ale bylo stále vidět. A nejen slunce.

Čtěte také

Pavla Horáková: Opakovací lekce

Z téhle výšky bylo zřejmé, že bludiště ulic a silnic, s veškerým hemžením, hlukem a exhaláty, někde končí. Že za městem, sevřeným obručemi dálnic, se prostírá širá krajina. Viděla jsem nejen Cukrák, ale i Říp a Milešovku, a že bylo jasno, nelžu vám, i Sněžku. Bylo to nesmírně občerstvující a v tu chvíli jsem zazáviděla všem, kdo mají takhle vysoko byt nebo kancelář a doslova se mohou povznést nad pinožení lidské drobotiny dole. Přemýšlím, jestli se takový rozhled časem okouká, anebo v člověku probudí pýchu.

Mám ráda výhledy a stýská se mi po nich. Proto si tolik vážím členitého terénu ve svém moravském útočišti, v Mikulově. Městečko pod Pálavou umí působit stísněně, když se pohybujete jen v okolí Náměstí. Ale stačí vyběhnout na zámecké terasy a hned se dostaví nadhled. Zpoza zvlněného obzoru vykouknou špičky vrtulí větrných elektráren a prozradí, že Rakousy jsou odtud co by kamenem dohodil. Mračna stoupající z chladicích věží dukovanské elektrárny na opačné straně vypovídají o odlišné energetické strategii dvou sousedních zemí.

Čtěte také

Pavla Horáková: Uznání území a svrchovanosti

Dávám si záležet, abych několikrát do roka vystoupala na Svatý kopeček. Ne strmou křížovou cestou, ale pěkně povlovně, stínem, od lesa. Nepochybuju, že kardinál Dietrichstein, který nechal sakrální stavby na vrchu Tanzbergu vybudovat, dobře věděl, jak důležité je i pro vrchnost občas stanout výš než zámek a vidět sídlo světské moci shůry. Vlevo se v dálce černají Karpaty a rakouské větrníky jsou náhle vidět i se stožáry, protože odtud lze dohlédnout až za horizont. Slyšet je jen vítr a křik ptactva.

Coby vyznavačka humanismu kráčím křížovou cestou v protisměru. Od smrti k životu, tomu pozemskému, nikoli věčnému. V kapličce jedenáctého zastavení se dva duchové svatí za velkého plácání křídel snaží stvořit nový život. Cestou dolů potkávám funící poutníky, kteří stoupají za zážitkem, spíš turistickým než duchovním. Kousek před místem, kde Pán Ježíš padá pod křížem potřetí, míjím stavební dělníky, kteří opravují stezku. V chrámu přírody pod chrámem Páně si nahlas vyhrávají světské odrhovačky z tranzistoráku. Neklamné znamení, že sestupuju k lidem.