Nina Rutová: Hadovka smrdutá

Já říkám, že jen koukám pod nohy a poslouchám, co se kde šustne. Houby jsou totiž neuvěřitelně citlivé na životní prostředí. A vztah mezi lidmi a houbami? Někdy je skrytý jako ten nejvzácnější lanýž… Jindy je až trapně přímočarý.

Čtěte také

Nina Rutová: Hnojník inkoustový a nedokončený román Jaroslava H.

Moje nejoblíbenější skrýš leží ve smíšeném lese vysoko nad lomem. Vede k ní neviditelná pěšina, po níž se dojde k obřím kamenům. Nejsou holé a studené – pokrývá je sametový povlak z hustého, stále zeleného mechu. Je tam místo pro rozjímání pod nebesy i trůn pro královský pár. – Nebo pro milence.

Na jaře si „mé místo“ vyhlédla dvojice čtyřicátníků. Ona vdaná (za jiného), on ženatý (s jinou). Byli… řekněme živočišní. Vyvrcholilo to 30. dubna. Šla jsem se po čarodějnickém reji na lipnickém hradě vykoupat do lomu a jejich milostný křik (řev? ryk?) se nesl na kilometry daleko. Jako čtenářka odborné literatury o starých Keltech jsem jim to přála. Keltové věřili, že milostný akt o magické noci zúrodňuje půdu.

A Keltové měli pravdu. Půda zapracovala.

Čtěte také

Nina Rutová: Proč jsou děti jiné

Přesně o čtyřicet dní později – 9. června – po čtyřiceti dnech absolutního sucha – přicházím na své zamilované místo. A co vidím? Celá mýtina je obsypaná houbami.

Byla to hadovka smrdutá – odborně Phallus impudicus – neboli penis nestoudný. Příroda má očividně smysl pro humor a žádné metafory nepoužívá. Tam, kde proběhla bezbřehá vášeň, vyrostla armáda botanických erekcí. V některých krajích těmto houbám říkají trefně „oplzáci“. A když se k tomu přidá jejich typický, doslova nezapomenutelný zápach, je keltská magie dokonána.

Takže: Až budete příště v lese přemýšlet, proč někde z ničeho nic vyrostly zrovna tyto houby… neptejte se vědců. Ti ještě nerozluštili, za jakých podmínek se zárodky mění v plodnice. Já bych věděla. Ale Nobelovu cenu za to asi nedostanu.