Pavla Horáková: Óda na stehovku

Ať jsou to všemožné ambaláže, papírové kelímky, tácky a ubrousky, brčka z toho či onoho materiálu, či všelijaké hygienické a zdravotnické pomůcky, které slouží k tomu, aby zachytily nejrůznější odpadní produkty lidského těla, a tím jejich život skončí. Žádný z těchto předmětů, které se obětují pro pohodlí člověka, mě však nedojímá tolik jako obyčejná stehovka.

Čtěte také

Pavla Horáková: Opakovací lekce

Stehovací nit, silná tři desetiny milimetru, obvykle v barvě slonové kosti, je určena ke stehování polotovarů nebo kličkování. Je vyrobena z viskózové střiže záměrně tak, aby se snadno trhala. Obvyklý návin na špulce je tisíc metrů. Kilometr příze, která slouží jen k tomu, aby mezi špendlením a definitivním šitím držela látku pohromadě v místě budoucích švů. Jakmile je ušito, stačí párkrát zabrat páráčkem a decimetry niti, která vedle svých pestrobarevných kolegyň vypadá jako neforemná, chlupatá chudá příbuzná, jsou nemilosrdně vytrhány ze švů, smeteny ze stolu i z podlahy a odhozeny do koše.

Chodila jsem kdysi do kurzu šití. Talent ani píli nemám, ale šití mě bavilo jako arteterapie a díky dohledu báječné lektorky jsem si odnesla pár slušivých svršků, které nepotkávám dennodenně v ulicích. Kromě módních látek, pruženek, zipů, šikmých proužků, podšívkovin, nápletů, paspulek a dalšího galanterního zboží jsem si na kurz pořídila špulku stehovky a sledovala, jak se postupně ztenčuje.

Čtěte také

Pavla Horáková: Uznání území a svrchovanosti

Ubývalo i ostatních nití, ale ty pevně vězely ve švech nových oděvů, někdy byly dokonce vystaveny na odiv a pyšnily se svou pevností, pružností a výdrží. Téměř nic z jejich použité délky nepřišlo nazmar, na rozdíl od křehké stehovky, která udělala svou práci a mohla jít, jako mouřenín ve zlidovělém citátu ze Schillera.

„Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, protože všichni nakládají s nimi, jako by nežily, a ony zatím žijí a dívají se na nás jak věrní psi pohledy soustředěnými a trpí, že žádný člověk k nim nepromluví,“ napsal Jiří Wolker před sto a něco roky. „Mlčí, čekají, mlčí, a přeci tolik by chtěly trochu si porozprávět!“

Od Wolkerových časů věci už dávno nemlčí, naopak, mnohé předměty se naučily mluvit a nezavřou pusu. Domáhají se naší pozornosti, vyžadují interakce, zaneprázdňují a zahlcují nás, potřebují dokrmovat energií a penězi, ať jsou to počítače, telefony, auta nebo ledničky.

Čtěte také

Pavla Horáková: Figurkovné

Na rozdíl od nich pokorná stehovka, vyrobená jen proto, aby sloužila někdy jen pár hodin, či dokonce minut, plní své úkoly mlčky, zato do roztrhání těla. Stehovka je trochu jako lešení, ale to se rozmontuje a vzápětí poslouží někde jinde. Stehovací nit položí život, aby mohlo povstat něco trvalejšího.

Je to sice plodná destrukce, ale mně je stehovky stejně líto. A tak jsem přišla na způsob, jak jí věčné ústrky aspoň trochu vynahradit. Na rubu řady mých rukodělků, pevně zašitý ve švech, zůstává tu a tam kus potrhané stehovky. Udržuju ji tam záměrně, ať si taky užije velkého světa, ať má nějakou účast na hotovém díle – sice vskrytu, ale přece. A pokaždé, když dotyčný kus oděvu obrátím naruby, musím se nad tou drobnou neplechou usmát. Od zkoušek ze šití by mě za to nejspíš vyhodili, ale já si naštěstí můžu dovolit být sentimentální a dopřát mlčenlivé stehovce druhý život.