Alena Zemančíková: Kříže na vrcholech

Odměnou nám bylo, že jsme mohli zapřáhnout a s jakýmkoli počtem lidí jít nalehko krajinou: vezly se jen malé děti a batohy. Žádným jiným způsobem člověk nepozná kraj tak, jako když putuje s koněm a s vozem, musí si vyprosit nocleh ve stodole, protože kůň si bez střechy nad hlavou neodpočine, a všechny cesty i obce si ohmatá vlastníma nohama.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Ježek v divadle

Vandrování s koněm byla po osm let naše jediná a nekrásnější dovolená, můj muž se z ní vždycky vracel vyhublý a unavený, ale, jak je vidět na fotografiích z té doby, na vrcholu. Na vrcholu sil, blaha, inspirace, životní formy, štěstí: na kozlíku uprostřed brodu (1989), nebo při strmém sjezdu z příkré stráně (1990), s vlajícími vlasy spoutanými provazem (1991), s očima přivřenýma proti slunci (1992), s lahví ovocného vína Encián prozářenou sluncem (1990), s opratěmi pevně v rukou (1993, 94, 96, 98). Na všech těch fotkách je Hugo vždycky na vrcholu.

Z krajiny jsme dobře poznali zejména její cesty, pokud jsme vystoupili na nějaký kopec, pak vždycky opřeni zezadu do vozu, který bylo nutno tlačit, aby se koni odlehčilo. Pocit vítězství nahoře byl hned ale setřen nepříjemnostmi sestupu a brzdění, jež je pro koně namáhavé a protivné.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Dětství a stáří

Když náš kůň zestárl a zchroml, ptával se můj muž Hugo, co budeme dělat v létě, až nám umře. Odpovídala jsem mu, že třeba tu a tam jen tak nalehko vylezeme na nějakou horu.

Vylezla jsem na ni sama. Bylo to v Alpách na horu Krottenkopf vysokou 2080 metrů. V půli výstupu, v době před polednem, se člověk dostane na holou stěnu z šedého vápence, kde není ani stín, ani kapka vody, nevím, z čeho rostou v tom kamení úchvatné modré hořce, botanicky encián. Z horka a příkrého výstupu jsem měla srdce až v krku, musela jsem si v blízkém sedle na chvíli lehnout na kamennou zem a možná deset minut spát. Pak jsem se probrala, napila se teplé vody z láhve v batohu a na jeden ráz vystoupila až nahoru.

Na vrcholu byl kříž, čtyři metry vysoký, dřevěný. Nikde žádná lanovka, žádné vysoké stromy, nejvýše kleč a kosodřevina. Ten kříž tam někdo musel vynést zdola. Napadlo mě, že cestou, kolem níž v závějích hořce kvetou modrofialové enciány, někdo vynesl na vrchol kříž i za mě, abych se mohla už jen rozhlížet po okolní krajině a cítit se šťastná a vítězná nad malicherností vezdejšího světa. Bylo tam krásně.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Malá poštovská pohádka

Cesta dolů byla méně náročná pro srdce, o to však těžší pro kolena, odvyklá námaze při městském životě. Druhá hodina sestupu byla už hodně bolestivá, často jsem při ní pomyslela na našeho chudáka starého koně, který nechtěl nahoru ani táhnout, aby nemusel dolů brzdit, protože znal slabost svého starého srdce i opotřebovaných kloubů. Taky se mi zastesklo po Hugovi, mém muži doma, který už nezáří a vlasy mu nevlají a v práci musí hodně táhnout, ale nikdo mu zezadu nezatlačí, spíš naopak, pověsí se na jeho vůz, jak to dělávaly naše malé děti a my jsme je za to napomínali, protože každou takovou zavěšenou osobou těžkne celý náklad. Ještě ten večer jsem zašla k internetu a začala Hugovi psát dopis: Milý Hugo, na vrcholu jsou kříže.

Jenže to bylo v Německu a klávesnice neměla háčky a čárky. Napsala jsem: Mily Hugo, na vrcholu jsou krize.

A sestup bolí.