Alena Scheinostová: Co přinese sup

Svorně tu rozpínají perutě a vydávají se za potravou sup hnědý i sup bělohlavý a také orlosup bradatý, zvaný také sup jehněčí. Ten se německy řekne Lämmergeier, což před sto dvaceti lety podnítilo génia nonsensové poezie Christiana Morgensterna stvořit potměšilého netvora – Geierlamm: jehně supí, které „nemekne, nebekne“, tváří se jako roztomilost sama, a najednou vás má v žaludku.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Humr z papírmašé

Jehně supí se naštěstí v Albacete nevyskytuje. Ani jeho reální ptačí kolegové tu ale na svých hnízdech netrůní nepřetržitě. A tak se skupina španělských horolezců, přírodovědců a archeologů mohla pustit do neobvyklého průzkumu. Vytipovali opuštěná hnízda a dali se do jejich rozboru. Některá pak dokázali datovat až do počátku 14. století!

Jak? Podle nálezů. Orlosup bradatý sebere totiž na svých průletech cokoliv, co by se jednou mohlo hodit. A všechny ty krámy si schovává do hnízda. A tak tu badatelé mezi zpráchnivělými větvemi, trávou a zvířecími kostmi objevili třeba dřevěný šíp, kusy historických textilií, splétané šňůrky, nebo dokonce středověké sandály. I kdyby to znamenalo, že jich dávní dravci nabyli lovem jejich někdejších majitelů – což tak podle všeho není – už na tom po těch staletích nesejde.

Archeologové jásají. Tyto předměty jim pomohou dovodit, jak vypadal v oblasti Albacete každodenní venkovský život. Proč se sandály splétaly z kavylu, že se při lovu používaly kuše a že zdejší vesničané kromě vlny využívali i samotnou ovčí kůži, například k tomu, aby z ní vyráběli pozoruhodné malované masky.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Dle rozkazu!

Supí hnízda jsou tak pro poznání lidské historie dalším zdrojem, podobně třeba jako jímky při starých klášterech nebo uvnitř starobylých měst. Co všechno se dá najít v takové středověké žumpě a co z těch nálezů potom vyvodit, to bývá v oborových pojednáních fascinující čtení.

A tak mě skromně napadá, co asi po staletích najdou badatelé, až prohrábnou zase moje bydliště, moje dravčí hnízdo v pátém patře městského činžáku. Šípy z kuše si tu neschovávám, ale jinak je to až podezřele podobné. Staré sandály, ty na kramfleku, co dávno nenosím, ale třeba si je jednou ještě vezmu. Náušnice a korále, co jsem kdysi od někoho dostala, nikdy je neměla na sobě, ale přece je nedám z ruky. A malované masky? Ale jistěže, co toho nanosily děti ze školy a jak se po těch časech stýská, když už se rozprchly po kolejích a pronájmech. A ty kosti? Nějaký mléčný zoubek po našem Matesovi by se tam nejspíš taky našel.

Že by takový obraz mého všedního životaběhu zdaleka nebyl celistvý, a tím ani věrný, s tím se v archeologii víceméně počítá. Nikdo se nedomnívá, že staří Albačeťané stále jen stříleli z kuší obuti v sandálech a zamaskováni ovčím pergamenem. Jsou to kamínky do mozaiky, která je – i když sebeúplnější – vždycky roztříštěná. Ale přesto je také vždycky fascinující.