Alena Scheinostová: Dle rozkazu!

Pračka nedopere a myčka nedomyje, aniž by to nedaly na vědomí hlasitým kvičením. Budou je vyluzovat tak dlouho, dokud se nezvednete a nepůjdete zmáčknout „OFF“. Neflákej se, kůže líná, a pojď si to sklidit – vysílají ty podlé stroje podprahový vzkaz. Co sis navařil, to si taky sněz – cinká mikrovlnka. Pííííp, volá rychlovarná konev: máš tu svých pětaosmdesát stupňů, pojď si ten čaj okamžitě zalít.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Palimpsesty

Úklidový robot rovnou mluví. „Úklid dokončen, vracím se do nabíjecí stanice.“ Chápu, každý chceme někdy pochválit. Ale musí si o to říkat několikrát týdně?!

Ba ani kávovar nevyrobí pressíčko jen tak. „Vysyp odpad,“ poroučí si. Potom zase: „Doplň vodu!“ „Prázdný zásobník,“ vymýšlí si vzápětí. A nakonec se líně protahuje: „Systém se zahřívá.“ Chytne vás dopal a vyrazíte z kanceláře na turka do bufetu, ale ve dveřích vás zarazí kvil alarmu. No jasně, zapomněli jste v tom ajfru zavřít okno.

Říkává se, že poslední baštou soukromí, posledním bezpečným útočištěm moderního člověka je jeho auto. Azyl před všudypřítomným peskováním a okřikováním ale ani ono neposkytne.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Pod zem za paní Holle

Dokonce je to tím horší, čím je vůz modernější. Kde jsou škodovičky mého mládí, které nanejvýš plačtivě zapískaly, když jim docházel benzín. Dnešním krasavicím nevoní žádný opomenutý blinkr, žádné tři čtyři kilometry povolené rychlosti navíc, žádné vybočení z jízdní dráhy. Všechno hned protivně komentují.

Navíc se spikly se všemožnými návěstidly, značkami a signály, které náš únik do zdánlivé svobody provázejí. „Uprav rychlost! – Drž se vlevo! – Dodržuj odstup!“ Po takové kanonádě pak prosté sdělení „Překročená hmotnost“ zní jako balzám, i když není lehké nebrat si je osobně.

Bylo by možná milejší nechat propříště auto doma a místo toho jet tramvají. Jenže je to tu zas: „Nejedeš načerno?!“ hrozí cedulka u dveří. Komu tykáš, plechovko, zabručíte si tiše a jdete si pokorně sednout. Snad vás teď chvíli nebudou sekýrovat, aspoň než dojedete na konečnou.

Čtěte také

Alena Scheinostová: U bran Babylonu

Kam se hrabe Sigmund Freud a jeho krotké superego! Vnitřní hlas dávno ovládl vnější prostor a bez neustálého hlasitého připomínání pravidel už není, kam se hnout. V dystopické vizi vidím hrdinu, který s výkřikem: „Nemohu již dál!“ popadá kladivo a rozbíjí napadrť všechny ty blikající a kvílející signály, vypíná jističe a strhává k zemi cedule. Všichni ti dozorci a nadháněči moderního věku konečně utichají.

Ale je tu i druhá vize, ve které hrdina vchází na scénu zlehka a ladně, jako rokokový učitel tance. Úsměv, několik elegantních gest – a pressovač náhle úslužně špitá: „Neračte se hněvat, milostivá, ale v zásobníku postrádám dostatek vody na váš lahodný mok.“ A návěstidlo hlesne: „Přijměte moji poníženou omluvu, vzácná paní, obtěžovala byste se sejmout svou krásnou nožku z plynu?“

Hned by to ve veřejném prostoru vypadalo jinak. A i to kafe by líp chutnalo.