Alena Scheinostová: Pod zem za paní Holle

Potud bratři Grimmové. V Pohádkách pro děti a domácnost příběh představili roku 1812, a předznamenali tak století, které se podzemím a podsvětím nechalo zvláště fascinovat. Zachycuje to aktuální výstava v plzeňské „Třináctce“ pojmenovaná „Svět pod povrchem“. Autoři tu shromáždili pár desítek uměleckých děl, fotografií a technických nákresů, jimiž se 19. století pokusilo podsvětí proniknout a uchopit. Jenom o výstavě ale vyprávět nechci.

Čtěte také

Alena Scheinostová: U bran Babylonu

To už spíš o tom, jak právě s podzemím je spjatá značná část lidské fantazie. Jednak ta temná, záhrobní; ale potom i ta, která pod zemský povrch umístila všechno, co na něm samotném nebylo možné. Zkrátka svět naruby.

Kde jinde než pod zemí panuje sluncem zalité panství paní Holle, která své peřiny plné sněhu vytřepává jen nad ubohé pozemšťany? Kde sídlí skřítci hlídající fantastické poklady? Kde čekají rytíři, kteří porazí sebeodpornější režim a mění koňský trus ve zlato?

Někteří z tvůrců zastoupených na výstavě do podzemních jeskyní dokonce umístili sexuchtivé nymfy v rouše Evině a vskutku štědrých proporcí – inu, neklaďme představivosti meze. Ostatně o hlubinách země se odedávna mluví jako o „lůně zemském“, lůno je lůno a se staletými metaforami se těžko bojuje. Dopřejme pánům jejich fantazie a popojděme dál.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Pád

Anebo se tam ponořme, prokopejme či provrtejme. Pod pevnou zem se dá totiž dostat mnoha způsoby. Nejčastěji po schodech a je škoda, že výstava neobsáhla 20. století, kdy chrabré Rychlé šípy lovily sestupem do temného sklepa bobříka odvahy. Podobně drsní jsme si připadali, když jsme se v jejich věku flekovali, kdo už projel sklep páternosterem: mezi námi, zase takový odvaz to nebyl, jedete dolů, potom rovně a pak zase nahoru.

Do metra už ale musíte po eskalátoru, do Macochy na lodičce a do kanálu po železném žebříku. Ne že by se to smělo, samozřejmě. Nečeká vás tam strážce pokladu ani oplácaná nymfa, ale pořádně jedovaté výpary, a když těm odoláte, na povrchu vás vyhmátnou s tučnou pokutou.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Raduj se, všechno stvoření!

To už je lepší prozkoumat to v hrobě. Nemám hned na mysli nechat se tam spustit, na to je doufám času dost. Ale třeba průvodci po Olšanských hřbitovech vás rádi vezmou do zajímavých hrobek a nechají vás nahlédnout, kam je to jen slušné. Nebo tu bývala možnost naučit se na workshopu kopat hrob. Nabízel ji Adam Vokáč, hrobník z ďáblického Lučního hřbitova. Škoda, že nedávno odešel z Prahy kopat jinam.

Svou cestu pod zem si tak musíme hledat jinudy. Nikdo mi nevymluví, že špetka toho podzemního hledačství není i v zahrádkářském „hrabání se v hlíně“, do kterého se právě pouštíme. Co když i u nás na zahradě jednou vyryjeme poklad, najdeme vchod do podzemního království – anebo aspoň vypěstujeme ředkvičky, jaké ještě nikdy nikdo neviděl?!